o mně / blog / poezie / obrazy / životopis / weby / senát / kontakt
Kaleidoskop 2020/19
Co dnes tvoří bohatství?
Jak brát bohatým a dávat chudým v 21. století aneb těžký život novodobého Jánošíka.
Určitě znáte úžasné titulky typu “Nejbohatších 26 lidí světa vlastní stejně majetku jako polovina populace” (Lidovky) nebo “Těží z krize. Jmění nejbohatších Američanů se rovná majetku 165 milionů nejchudších” (ČTK), jenže … ví pisatelé těchto titulků, co vlastně tvoří ono BOHATSTVÍ, o němž se tak často píše? Ano, při představě takové nespravedlnosti leckomu stoupne krevní tlak nad hodnoty doporučené Světovou zdravotnickou organizací k okamžité hospitalizaci. Avšak vydrželo by Vám rozhořčení i po následném infarktu, zavedení koronárních stentů, týdenním oddechu a zvážení skutečného původu bohatství miliardářů? Možná, že ne ...
Co tvoří dnešní bohatství?
To, co by Karel Marx nazval kapitálem, tvoří v 21. století především akcie a nemovitosti. Z mého pohledu je to poměrně zajímavá a nesourodá dvojice. Hlavním smyslem akcií vždy byl podíl na budoucím zisku nějaké firmy, zatímco drtivá většina nemovitostí je nekomerční a jejich smyslem není nic víc, než mít kam složit hlavu. Díky lepšímu bydlení obvykle nebudete produktivnější, narozdíl od firmy, která může ve větší hale mít třeba i více strojů, dělníků a vyrobit více výrobků. Přesto ceny akcií i nemovitostí vesele rostou. Největším “tahounem” jsou Spojené státy americké, které vlastní cca 30% celosvětového bohatství. Z čeho se však toto bohatství skládá?
Jak rostlo současné bohatství v posledním desetiletí?
Pokud se podíváte na graf bohatství, zjistíte překvapivě, že nejvyššího zhodnocení v posledních letech v USA dosáhly právě akcie (oranžová křivka S&P 500), nikoli nemovitosti (modrá křivka ).
V Evropě je situace nepatrně odlišná. Například německé akcie vyjádřené burzovním indexem DAX (Deutscher AktienindeX, vpravo) za posledních 10 let zhruba kopírují růst cen na trhu nemovitostí (vlevo).
Český akciový index PX (Prague indeX, vpravo) za posledních deset let proti tomu poklesl, takže majitelé českých nemovitostí (vlevo) si rozhodně mohli mnout ruce, na rozdíl od těch, kdo investovali do akcií obchodovaných na Pražské burze.
Na co mají ti boháči všechny ty peníze?
Čím dál častěji se však setkávám s názorem, že “... by bylo dobré všem těm boháčům něco sebrat, protože oni to stejně za svůj život nemají šanci utratit … a nám obyčejným by se přece vedlo lépe”. Tato myšlenka je stará snad jako lidstvo samo, jenže v 21. století v sobě skrývá hned několik problémů. Pokud se podíváte na “ty boháče”, zjistíte, že – nikoli překvapivě, s ohledem na data uvedená výše – že se jedná především o americké miliardáře, jejichž jmění tvoří akcie, nikoli nemovitosti, ale AKCIE. Co z tohoto plyne?
Proč už neválčíme?
Víte, proč už se od roku 1946 neodehrál žádný významnější konflikt na území takzvaných “vyspělých států”, tedy EU, USA, Japonska či Austrálie? Odpověď je překvapivě jednoduchá. Prostě proto, že hlavní bohatství je nehmatatelné, nachází se jen v naší mysli. Peníze, “finanční” bohatství včetně akcií, jsou jen a pouze důvěra v budoucnost … nic víc.
Novodobého bohatství se tedy nelze zmocnit jednoduše násilně (tělesně). Kdyby se turecké armádě pod vedením novodobého islámského “Jánošíka” podařilo nakrásně obsadit Wall Street, položte si otázku, co by tím Turci získali? Možná pár budov, kde se dříve točily miliardy, ale které mají nyní hodnotu pouze jako muniční sklady, kasárny a noclehárny pro zemdlené vojáky. I kdyby se tak Turci zmocnili kontroly nad všemi počítači, v nichž jsou uložena data vlastnictví firem Apple, Microsoft, Tesla, Amazon, Google, Facebook a dalších akciových gigantů, nebylo by to turkům vlastně k užitku. Ne; avšak proč?
Akcie totiž mají svojí hodnotu pouze ve chvíli, kdy je máte komu prodat, kdy existuje takzvaná “likvidita” (schopnost přeměnit jakoukoli cennost [akcie, nemovitosti, umělecké předměty, Bitcoin ..] na peníze, třeba České koruny. Jednoduše řečeno, likvidní = prodejný, zpeněžitelný.).
Fiktivní hodnota
Stručně řečeno: I kdybyste odebrali všem nejbohatším světa jejich akcie a rozdali je spravedlivě mezi všechny obyvatele celé Zeměkoule, paradoxně by nikdo nezbohatl; tedy alespoň ne tak, jak byste na počátku tohoto socialistického experimentu předpokládali. Je to hrozné, je to smutné (přidejte si další adjektiva dle libosti) … ale je to tak! Proč?
Většina rozradostněných obdarovaných “světoobčanů” by totiž přišla druhého dne s úžasným nápadem, a to: že své nově nabyté akcie prodá, protože si chce konečně trochu užít života a pocítit radost ze spravedlivě nabytého bohatství. Jenže ... v tu chvíli se ukáže, že o tyto akcie najednou není na trhu zájem, protože všichni ostatní je od včerejška už také mají – takže, proč by je od Vás kupovali? Nebo myslíte, že by je chtěli koupit zpět jejich původní majitelé, tedy bývalí miliardáři? To asi těžko, protože jejich bohatství jste jim právě zabavili – neměli by Vám tedy čím zaplatit.
Lidé by po znárodnění majetku miliardářů došli k bolestnému zjištění, že akcie jsou stejné, jako peníze: mají smysl jen tehdy, když je chtějí a věří jim i všichni ostatní. Mimochodem, dost možná byste také s hrůzou odhalili, že i Vaše penzijní spoření dostalo po znárodnění pořádnou ránu, protože, ač to možná ani nevíte, velmi pravděpodobně vlastníte skrze penzijní spoření již nyní nepatrný podíl na firmách jako Apple, Facebook či Microsoft.
Akcie jsou jako odraz slunce na vodě – jamile se hladina rozvíří (trhy se “rozhoupají”), efemérní obraz krásné budoucnosti se vytratí.
Tak aspoň trochu ukrojit?
Když tedy nedává smysl zabavit a znárodnit majetek miliardářů, což si takhle každý rok alespoň něco ukrojit? Ano, v tomto ohledu už dávno lidstvo zařídilo mechanismus zvaný daně. Nicméně ti vynalézavější zjistili, že existují daňové ráje a snaží se své podnikání takzvaně “optimalizovat”. Kolik má stát kilo kávy, tuna mědi, nebo hodina práce recepční lze celkem bez problémů odhadnout, a tak rovněž zjistit, jestli někdo nepodvádí na daních. Jenže nikdo neví, kolik stojí třeba takový algoritmus, a proto je někdy velmi těžké přesvědčit i nadnárodní IT giganty, aby platili férové daně.
Podle mého je však právě tato cesta jediná správná a dlouhodobě udržitelná, aby se ti šťastnější a bohatší podíleli na pomoci ostatním, nemocným a chudým. Boj s daňovými ráji je velkou a mediálně opomíjenou bolístkou současnosti. Místo jánošíkovského přemýšlení, kterým bohatým lidem co sebereme, pojďme raději přemýšlet, jak udržet rovné podmínky a zamezit daňovým únikům velkých korporací. Tak, aby pekař rohlíků od vedle platit stejné daně jako Google, i když si nemůže dovolit daňovou optimalizaci a sídlo na Kajmanských ostrovech.
