senát 2020 / o mně / blog / obrazy / životopis / kontakt / weby

Kaleidoskop 2020/11

Občanská společnost a politické strany

Občanská společnost a politické strany – chceme skutečnou konkurenci v politice?

Chceme skutečnou konkurenci v politice?

Konkurence

Základem demokracie je politická soutěž. Svět politiky se touto soutěží podobá světu podnikání, kde malé firmy a živnostníci soutěží s velkými korporacemi, kdo nabídne zákazníkovi právě to, co potřebuje. Případně, kdo přijde s novinkou, inovací, nebo zajímavou službou navíc. Konkurence je proto zdravá a motivuje účastníky k aktivitě a lepším výsledkům.

Mobilní operátoři

Pokud na trhu působí například mobilní operátoři, které spočítáte na prstech jedné ruky, pak si samozřejmě může zákazník těžko vybrat. V zájmu gigantů je nepouštět mezi sebe další konkurenci, mít co nejjednodušší život a držet ceny co nejvýše. Ostatně právě proto došlo na povinnosti mobilních operátorů dát prostor malým „virtuálním“ konkurentům, což dokázalo ceny volání částečně zlevnit.

Pekárny a pekaři

Ještě lépe funguje konkurence v oblasti, kde vyjma výrobku či služby kupujete i pocit, příběh, atmosféru, důvěru atd. Například pekárny. Pokud nejste spokojeni v hypermarketu s gigantem jako je Penam, určitě najdete místního pekaře, který Vám bude vyhovovat. A dokonce, což je ještě úžasnější, pokud žádný takový pekař kolem Vás není, můžete si sami založit živnost a začít péct pro ostatní to, co si myslíte, že na trhu schází. Důležité pro konkurenci je to, že každý má možnost zúčastnit se soutěže.

Politické strany a ...?

A nyní přichází ono zajímavé srovnání. Politickým stranám totiž chybí přirozená konkurence v podobě nezávislých politických jednotlivců (řekněme „živnostníků“). Pokud je na trhu politických stran jen pár velkých hráčů, pak si mohou strany dovolit k zákazníkům, tedy voličům ledacos. Dobře totiž ví, že u konkurence to často není o mnoho lepší, takže chudákům voličům nezbude nakonec nic jiného, než se zaťatými zuby myslet na to že „volím program a ne lidi“.

Chybí prostor pro politické "živnostníky"

V Článku Jak se prověřuje politický kandidát jsem uvedl jednu zajímavou věc. K tomu, abyste ve spojeném království mohli kandidovat do parlamentu jako nezávislý, potřebujete jen zlomek podpisů ve srovnání s ČR. Zda tato situace vyhovuje více voličům (širší výběr), nebo stranickým hegemonům (méně konkurence), je myslím nasnadě.

„Rozdrobený“ parlament

Častý argument je, že nechceme „ty nezávislé“, protože rozdrobení jednotlivci se nemohou nikdy dobře domluvit. Jednoduše namítnu: představte si sněmovnu, kterou ovládnou tři velké strany, jejíž čelní představitelé odmítnou spolupracovat. Taková sněmovna může být naprosto neakceschopná, resp. situace vybízí k hledání přeběhlíků. Zkuste však uvažovat nad sněmovnou, kde dvě třetiny obsadí velké strany a jednu třetinu nestranické nezávislé osobnosti. Takto složený parlament může být mnohem více nakloněn spolupráci, protože s oběma stranami mohou vždy souznít vybraní nezávislí poslanci, kterým stanoviska nediktuje předseda, strana a její usnesení („Hele, jestli chceš hlasovat jinak, tak my už tě příště na tu kandidátku nedáme, zvaž to Franto!“). Podle mého názoru parlament i místní zastupitelstvo, kde je část nezávislých zastupitelů, může poskytovat mnohem větší potenciál k dohodám.

Jak to bylo v Athénách?

Zajímavé je, že v kolébce demokracie, tedy v Athénách, nebyla ani jedna politická strana. Politické strany přichází ke slovu až v posledních dvou staletích, kdy se formují jako sdružení lobbující za určité zájmy svých členů a voličů (dělnické odbory, církve, zemědělci, příznivci ekologie atd.). Výstižně situaci popisuje český ekonom Milan Zelený v rozhovoru nazvaném "Základním cílem politických stran je přežít a co nejdéle udržet politickou moc":

"Co je základním cílem a úlohou strany? A jak se to projevuje v dnešní době? A zjistíte, že základním cílem a úlohou je přežít a udržet politickou moc proto, aby mohla tato instituce přežít po dlouhou dobu, pokud možno velmi dlouhou dobu. Jinými slovy, každá strana má jako svůj základní zájem přežít a fungovat jako skupina, někdy i přes veliké obtíže a problémy, ale bylo by mylné se domnívat, že základním posláním nebo cílem strany je pomáhat obyvatelům a voličům. To, co se vnímá jako určitá pomoc nebo podpora, je v podstatě pouze nástroj k tomu, aby daná strana vydržela co nejdéle. … Strana, která by měla vyšší cíl, tedy že bude pomáhat lidem i přes nebezpečí, že odpadne z politického světa, by byla sebevražednou stranou a nikdo by v ní nechtěl pracovat, ani se do ní přihlásit. … Pokud by nebyly strany, co by bylo? A jak by to mohlo fungovat? … bez stran jsou individua, jedinci, lidé, kteří svou znalostí, schopností a přitažlivostí se nabízejí volebnímu populu tak, že lidé vědí: „Ano, tento člověk nás reprezentuje, a jestliže nebudeme spokojeni, tak tento člověk nás reprezentovat přestane.“ … Ve straně nemůžete volit podle svého vědomí a svědomí, ale pouze podle „vědomí a svědomí“ podniku, jehož jste součástí, což je daná politická strana.“

Občanská společnost

Skutečná občanská společnost je podle mě taková, kde do všech pater politiky – od místního zastupitelstva až po parlament – mohou bez větších zábran vstupovat nezávislí občané, když před voliči prokáží, že jsou dostatečně schopní, důvěryhodní a bezúhonní. Politické strany jistě vyhovují určité části populace – obzvláště těm voličům, kteří chtějí mít volby „rychle za sebou“ a věří, že politická strana „prověří a pohlídá“ kandidáta místo nich. Proti tomu nelze nic namítat, jen to, že je stále dost těch, kdo vidí politiku jinak a jsou ochotni investovat svůj čas do výběru nezávislého kandidáta, případně se chtějí politické soutěže sami zúčastnit; avšak bez příslušnosti k jakékoli straně. Podobně jako je nesmysl, aby ten, kdo chce měnit svět pečiva, musel žádat o práci v Penamu, nebo aby rovnou zakládal podnik s tisíci zaměstnanci, tak i svět politiky by mělo být možné aktivně ovlivňovat a měnit z pozice občana.

Facebook Twitter Instagram