o mně / blog / poezie / obrazy / životopis / weby / senát / kontakt
Kaleidoskop 2020/9
Repatriace artefaktů z muzeí
Komu patří kulturní bohatství?
Pozornosti v posledních letech často uniká jedna zajímavá a důležitá věc. Ze sbírek muzeí mizí zahraniční exponáty. Mnoho evropských či „západních“ muzeí řeší otázku repatriace, tedy navracení exponátů do zemí jejich původu (odkazy na konci článku). Celá věc má na první pohled bohulibý humanistický základ, tedy napravování starých křivd. Podle mě je však na místě otázka, jak kde jsou rozumné hranice této „očistné“ aktivity? Jak řešit staré křivdy tak, abychom nakonec „s vaničkou nevylili i dítě“; tedy, aby vrácení exponátů do zemí původu nepřineslo nakonec více škody, než užitku.
Promlčecí lhůty
V právu existují promlčecí lhůty, a to z dobrého důvodu. Napravování starých křivd totiž s sebou nese riziko páchání křivd nových. Novodobé státy dnes nechtějí reparace po Mongolsku za tažení způsobené Čingischánem. Američané nevrací hromadně půdu indiánům, kterou jim před půl stoletím v krvavých válkách vzali. Není to pozoruhodné? Odpověď je však zřejmá. Ani dnešní německá mládež totiž nenese vinu za to, že si mnozí jejich dědové libovali ve vysokých kožených botách a nacistických uniformách. A ani já bych nakonec nechtěl platit za to, že moji prapředci přivezli z té či oné výpravy sošku, obraz nebo měšec zlaťáků, případně je dokonce zcela nenásilně vyměnili na tržišti či vykopali ze země. Naše civilizace se zřekla „dědičného hříchu“ a myslím, že je to dobře.
Přirozenost
Zajímavým argumentem v debatách o navracení památek a kulturního bohatství je tzv. „přirozenost“. Psal jsem o přirozenosti podrobně již dříve. Mnoho věcí nám přijde přirozených jen proto, že jsme na ně už zvyklí. Brambory považujeme téměř za národní jídlo, ale přitom byly přivezeny do Evropy v 16. století. Otázka tedy zní: Za jak dlouho u nás zdomácní třeba takový antický exponát? Soška, na níž jsem se chodil zálibně dívat do muzea já, předtím můj táta a ještě předtím děda i praděda – má tato soška již své přirozené místo v "našem" muzeu nebo je zde stále jen "na návštěvě"? Brambory zdomácněly po půl století. Socha svobody má fyzický původ ve Francii, ale dnes je 100% symbolem USA. Ohňostroje, papír a mnoho dalších vynálezů by se dalo vyjmenovat – všechny již považujeme za „naše“ jaksi zdomácnělé. Sošky se samozřejmě nedají rozmnožovat tak lehce jako brambory, ale … (o 3D tiskárnách níže).
Nástupnické státy
Důležitá otázka rovněž je: Komu vracet? Existují skutečně nástupnické generace majitelů, které mají pevné pouto s původními tvůrci sošky, obrazu nebo šperků? Například na rozlehlých územích afrického kontinentu, případně Asie, existoval vždy bezpočet kmenů – nikoli státy v dnešním politickém uspořádání. Ptám se proto, zda má smysl vracet exponáty na původní geografické místo i v případě, že současná generace obyvatel tvoří díky migraci, válkám a historickému vývoji i dosti odlišné obyvatelstvo, a to třeba i s jiným náboženstvím?
Dlouhodobá péče a 3D tiskárny
Je správné vracet exponáty do chudých a politicky nestabilních zemí, kde mohou existovat oprávněné obavy o zajištění jejích trvalé péče (klimatizace, bezpečnost ...)? Žijeme v době, kdy díky 3D tiskárnám a pokročilým technologiím dokážeme vyrobit repliky původních děl tak dokonalé, že mohou v podobě duplikátů existovat i na více místech současně. Otázka zajištění kvalitní a trvalé péče podle mě tvoří jeden z pilířů při rozhodování v otázce, zda kulturní dědictví vracet či ponechat. Případně, zda vrátit originál a ponechat si repliku, nebo zvolit opačný postup.
Smysl sbírek – výuka, tradice či národní hrdost?
Další důležitá otázka je samotný smysl muzejních sbírek. Pokud muzejní sbírky tvoří ucelené kolekce, které jsou navíc součástí výuky historie. Sbírky dokážou návštěvníka často vtáhnout do historie. Součástí rozvahy o vrácení jednotlivých exemplářů tak musí být i rozbití a znehodnocení sbírky jako celku. Když procházíte chodbami Louvre, kráčíte například dějinami antiky, Egypta atd. S trochu nadsázky lze říci, že pokud by Louvre vrátil většinu svých sbírek na místo jejich původního vzniku, patrně by mohl zavřít nebo fungovat spíše jako rozsáhlá kulturní kavárna s pár zbylými originálními dekoracemi.
Má náboženství navrch?
Občas se setkávám s názorem, že náboženské artefakty jsou díky svému duchovnímu obsahu mnohem cennější než šperky, oblečení, zbraně, nádobí či výtvarné dekorace a všednodenní předměty. Měly by se proto náboženské předměty vracet přednostně? Chápu uvedenou logiku, ale přiznám se, že sbírková cennost je podle mého skromného soudu přednější. Celek je cennější, jako svědectví doby, než kdyby byl každý exponát vystaven samostatně (pro zajímavost, nahlédněte virtuální 3D prostor Louvre). Ostatně, i znalý teenager lačnící po kartičkách sportovců NBA Vám potvrdí, že celá sada Chicago Bulls má větší cenu, než jen součet jednotlivých kartiček všech dostupných hráčů. Má mít tedy náboženský rozměr „navrch“? Osobně bych nesouhlasil, i když chápu, že v očích věřícího se to tak jeví.
Globální bohatství
Pozoruhodná myšlenka je rovněž tato: Nejsou historické artefakty spíše bohatstvím celé naší planety a lidstva jako celku? Není ucelená historie cennější, než hrdost a politické zájmy konkrétního státu? Pokud bychom na tuto myšlenku přistoupili, pak má smysl exponátům poskytnout maximální možnou péči a umisťovat je do velkých celků, které se stanou svědectvím doby a historie naší planety. Muzea jako „konzervárny historie“ lze pak nahlížet jako svého druhu účelné "továrny" na výrobu kulturního dědictví. V takovém případě by pak mělo smysl přemýšlet spíše o tom, jak zpřístupnit obsah muzeí všem, kdo o ně mají zájem; nikoli řešit otázku: komu historie a s ní spojené artefakty patří.
Klid a mír
Abych mé zamyšlení uzavřel. Samozřejmě jsem si vědom, že jasná a nedávná krádež je trestným činem, která zasluhuje nápravu. Tedy, pokud se zjistí, že před 10 lety zloději vyplenili kostel, pak prodali nelegálně celý lup v aukci na internetu do soukromé sbírky, je myslím bez debat, že se artefakty mají vrátí na původní místo, ať se to novopečenému majiteli líbí či nikoliv. Úplně jiné však je uvažovat o návratu exponátů, které jsou po generace či dokonce staletí ve sbírkách muzeí, slouží veřejnosti a vrostla značnou měrou do nové kultury stejně jako třeba u nás zdomácněly brambory, akát ... (nepůvodní rostliny ČR). Pokud bych si měl já sám vybrat mezi klidem, mírem na jedné a spravedlností na druhé straně, pak bych volil klid a mír nad jitřením spravedlnosti.
Reflexe kunsthistorika
Pod čarou přidávám i vybrané zajímavé reflexe k mému textu o generaci strašího přítele a kunsthistorika, který si s ohledem na "klid a mír" nepřál být jmenován, a jehož odvážného vhledu si vážím:
- K představě „svůj k svému“ se pojí perverzní představa, že například českému umění je nejlíp v Česku. A spojuje se s tím zajímavý případ – před několika lety: nějaký Američan (Čechoameričan), sídlící v Česku, se rozhodl sbírat české klasiky modernismu, hlavně obrazy. Když je nakupoval (tuším i na aukci v Londýně), žádný z artefaktů nebyl kulturně chráněn jakožto památka. Když se rozhodl přestěhovat s celou sbírkou do USA, najednou se ministerstvo kultury probudilo a v divném tiku prohlásilo jeho sbírku (část) za kulturní památku. Sběratel se naštval, sbírku tady rozprodal a odjel do USA. Výsledek – namísto aby se české umění rozptýlilo po světě a fungovalo (nefungovalo) v interakci s uměním jiným, stahuje se do svého závětří a hnije v představě o své nekonečné vykupitelské síle a kvalitě.
- Současní Řekové ... i Niké Samothráckou v Louvru zakoupili uměnímilovní cizinci ve stádiu, kdy byla již rozbita na kusy. Ti, kterým říkáme dnes „Řekové“, jsou balkánský národ, který se po staletí živil pálením vápna z roztlučených antických soch a architektur. Navrácení řádně zakoupené a k likvidaci určené sochy by bylo nesmyslem.
- Promlčecí lhůty udržují stabilitu lidského prostředí. Umění se obvykle stěhuje z oblastí, kde se o něj obyvatelstvo a jeho státy nechtějí a nedokáží dobře postarat, tam, kde to umění někdo chce, potřebuje, pečuje o něj. Navíc je možnost kulturních kontaktů, replik… Takto můžeme být spokojení, bronzy Adriaena Vriese jsou stejně dobře opečovávány na zámku Drottingholm ve Švédsku, jako v zahradách Valdštejnského paláce. A kdo dneska ví, že to jsou pozdní odlitky. Žádost o jejich navrácení by byla nesmyslná. Kdyby si rudolfínské sbírky Švédové v impozantním celku neodvezli, rozptýlily by se do neznáma nejpozději za josefínských reforem.
- Stávající stav je přirozený, došlo k němu tlakem okolností, o kterých je zbytečné uvažovat, jestli byly spravedlivé nebo ne. Máloco je stoprocentní. Hlubší studium problematiky Sochy svobody například prokazuje, že je francouzská i americká. Sochu věnoval Američanům francouzský národ (stát), rozloženou, v bednách. Sokl si ale Američané financovali a realizovali – kupodivu bez státu – sami, a hmotově to je půlka výšky. Ani naše Národní divadlo nebylo stoprocentně postaveno z troníčků chudé vdovy, ale z valné části z pokladny (později) vysmívaného Ferdinanda V. a Františka Josefa I, čili z daní, které mohly plynout kamkoliv jinam. A to byly mnohem menší daně, než dnes, kdy se z nich na poli kultury a architektury platí většinou efemérní šunt.)
- Dlouhodobá péče a 3D tiskárny. Tohle je ovšem obecný problém, který se řešil intenzívně od Vídeňské školy. Jestli památku narušenou časem „fungl opravit“ – čili podle zdání mistra z gotiky udělat Carcassonne nebo Karlštejn – anebo co se zachovalo, opravit, co se nezachovalo, přiznat hmotou, plochou. Později – jestli sochu, neschopnou dalšího stání na povětří - a) nechat zreplikovat stejně zdatným umělcem do posledního svalu a nervu – což dokáže jen málokterý současník, naposledy Jiří Novák na Karlově Mostě, viz sv. Luitgarda. b) mechanicky vytvořit „výdusek“ ze směsi písku a pryskyřice, který je sice dokonalý ve tvarech, ale tupý ve hmotě. Digitál je jen nová metoda, nikoliv nový princip. Rozdíl může být někdy i v umístění. Před Kuksem stojí výdusky, ve správné poloze a výši vzhledem k očím, originál Braun je v konírně, ve špatném prostředí, poloze, ale je to Braun.
- Má náboženství navrch? Obecně ne. Někdy možná. Pokud nějaký národ jasně deklaruje, že některé artefakty patří do jeho náboženského kánonu, náboženství nyní vyznávaného, budiž. Rozumný postoj vykazuje církev katolická, která svoje gotické obrazy svěří do dlouhodobé zápůjčky ve specializovaných muzeích a k provozu jí stačí kvalitní replika. Ostatně, okřídlené úsloví místních farářů, lidé chodí do kostela za Kristem, ne za uměním. (Což vede občas k likvidaci „nevhodného“ modernismu na stěnách kostelů.)
- Globální bohatství – Za myšlenkou „globalismu“ se skrývají nacionální zájmy. Každé „globální muzeum“ musí někde být. „Německý globalista“ byl jistý rádoby malíř, který se coby diktátor a masový vrah rozhodl vystavět největší muzeum světa v Linci. K jeho klenotům měl patřit i Gentský oltář. Diktátorovu „globální snahu“ v umění ocejchovaly další generace jako krádež a takto to snad bude napořád.
- Vlastnictví umění je zodpovědnost o jeho zachování a prezentaci. Správným směrem – ve vztahu k umění, které je dneska takříkajíc passé, ale zároveň bude in, až všechny supermoderní směry padnou – šli Francouzi. Každý politik, který se tam chce zvěčnit, nechá zbudovat nějaké to Centre Pompidou nebo aspoň muzeum nějakého směru nebo Mistra minulosti. (Jaké muzeum umění by nám zařídili naši demokraticky zvolení vládcové…) Němci zase uměním zakrývají svoje historické deficity a lapsy. Umění a kultura jsou vždycky nástrojem k něčemu, na co se zapomene. A od toho okamžiku funguje jako plnokrevné umění.
Zajímavé zdroje k tématu "repatriace kulturních artefaktů"
- Who Owns Culture?, BBC radio, rozhlasová debata
- Repatriation, Wikipedia.org
- Indigenous Peoples' Cultural Property Claims: Repatriation and Beyond, Springer
- Naamiwan's Drum: The Story of a Contested Repatriation of Anishinaabe Artefacts, University of Toronto Press
- Museums and Restitution: New Practices, New Approaches, books.google.cz
- Museums and restorative justice: heritage, repatriation and cultural education, brown.edu
- The Long Way Home: The Meaning and Values of Repatriation (Museums and Collections), amazon.co.uk
- Other cases of return or restitution of cultural objects, unesco.org
- Should colonial art be returned home?, Financial Times, ft.com
- Should museums return their colonial artefacts?, theguardian.com
- Europe and burden of looted African artefacts: Reparation or repatriation?, guardian.ng
- The Indigenous Repatriation Handbook Is Out Now, and Ready to Grow, canadianart.ca
- How 3D printing can help repatriate colonial artefacts, brighton.ac.uk
- Repatriation: why Western museums should return African artefacts, theconversation.com
- Ill-gotten gains: how many museums have stolen objects in their collections?, theverge.com
- Manchester Museum Returns Ceremonial and Secret Sacred Material Back to Traditional Custodians, museum.manchester.ac.uk
- Can 3D printing drive repatriation efforts in museums?, museumsassociation.org
