senát 2020 / o mně / blog / obrazy / životopis / kontakt / weby

Kaleidoskop 2020/9

Repatriace artefaktů z muzeí

Komu patří kulturní bohatství? Repatriace artefaktů z muzeí

Komu patří kulturní bohatství?

Pozornosti v posledních letech často uniká jedna zajímavá a důležitá věc. Ze sbírek muzeí mizí zahraniční exponáty. Mnoho evropských či „západních“ muzeí řeší otázku repatriace, tedy navracení exponátů do zemí jejich původu (odkazy na konci článku). Celá věc má na první pohled bohulibý humanistický základ, tedy napravování starých křivd. Podle mě je však na místě otázka, jak kde jsou rozumné hranice této „očistné“ aktivity? Jak řešit staré křivdy tak, abychom nakonec „s vaničkou nevylili i dítě“; tedy, aby vrácení exponátů do zemí původu nepřineslo nakonec více škody, než užitku.

Promlčecí lhůty

V právu existují promlčecí lhůty, a to z dobrého důvodu. Napravování starých křivd totiž s sebou nese riziko páchání křivd nových. Novodobé státy dnes nechtějí reparace po Mongolsku za tažení způsobené Čingischánem. Američané nevrací hromadně půdu indiánům, kterou jim před půl stoletím v krvavých válkách vzali. Není to pozoruhodné? Odpověď je však zřejmá. Ani dnešní německá mládež totiž nenese vinu za to, že si mnozí jejich dědové libovali ve vysokých kožených botách a nacistických uniformách. A ani já bych nakonec nechtěl platit za to, že moji prapředci přivezli z té či oné výpravy sošku, obraz nebo měšec zlaťáků, případně je dokonce zcela nenásilně vyměnili na tržišti či vykopali ze země. Naše civilizace se zřekla „dědičného hříchu“ a myslím, že je to dobře.

Přirozenost

Zajímavým argumentem v debatách o navracení památek a kulturního bohatství je tzv. „přirozenost“. Psal jsem o přirozenosti podrobně již dříve. Mnoho věcí nám přijde přirozených jen proto, že jsme na ně už zvyklí. Brambory považujeme téměř za národní jídlo, ale přitom byly přivezeny do Evropy v 16. století. Otázka tedy zní: Za jak dlouho u nás zdomácní třeba takový antický exponát? Soška, na níž jsem se chodil zálibně dívat do muzea já, předtím můj táta a ještě předtím děda i praděda – má tato soška již své přirozené místo v "našem" muzeu nebo je zde stále jen "na návštěvě"? Brambory zdomácněly po půl století. Socha svobody má fyzický původ ve Francii, ale dnes je 100% symbolem USA. Ohňostroje, papír a mnoho dalších vynálezů by se dalo vyjmenovat  – všechny již považujeme za „naše“ jaksi zdomácnělé. Sošky se samozřejmě nedají rozmnožovat tak lehce jako brambory, ale … (o 3D tiskárnách níže).

Nástupnické státy

Důležitá otázka rovněž je: Komu vracet? Existují skutečně nástupnické generace majitelů, které mají pevné pouto s původními tvůrci sošky, obrazu nebo šperků? Například na rozlehlých územích afrického kontinentu, případně Asie, existoval vždy bezpočet kmenů – nikoli státy v dnešním politickém uspořádání. Ptám se proto, zda má smysl vracet exponáty na původní geografické místo i v případě, že současná generace obyvatel tvoří díky migraci, válkám a historickému vývoji i dosti odlišné obyvatelstvo, a to třeba i s jiným náboženstvím?

Dlouhodobá péče a 3D tiskárny

Je správné vracet exponáty do chudých a politicky nestabilních zemí, kde mohou existovat oprávněné obavy o zajištění jejích trvalé péče (klimatizace, bezpečnost ...)?  Žijeme v době, kdy díky 3D tiskárnám a pokročilým technologiím dokážeme vyrobit repliky původních děl tak dokonalé, že mohou v podobě duplikátů existovat i na více místech současně. Otázka zajištění kvalitní a trvalé péče podle mě tvoří jeden z pilířů při rozhodování v otázce, zda kulturní dědictví vracet či ponechat. Případně, zda vrátit originál a ponechat si repliku, nebo zvolit opačný postup.

Smysl sbírek – výuka, tradice či národní hrdost?

Další důležitá otázka je samotný smysl muzejních sbírek. Pokud muzejní sbírky tvoří ucelené kolekce, které jsou navíc součástí výuky historie. Sbírky dokážou návštěvníka často vtáhnout do historie. Součástí rozvahy o vrácení jednotlivých exemplářů tak musí být i rozbití a znehodnocení sbírky jako celku. Když procházíte chodbami Louvre, kráčíte například dějinami antiky, Egypta atd. S trochu nadsázky lze říci, že pokud by Louvre vrátil většinu svých sbírek na místo jejich původního vzniku, patrně by mohl zavřít nebo fungovat spíše jako rozsáhlá kulturní kavárna s pár zbylými originálními dekoracemi.

Má náboženství navrch?

Občas se setkávám s názorem, že náboženské artefakty jsou díky svému duchovnímu obsahu mnohem cennější než šperky, oblečení, zbraně, nádobí či výtvarné dekorace a všednodenní předměty. Měly by se proto náboženské předměty vracet přednostně? Chápu uvedenou logiku, ale přiznám se, že sbírková cennost je podle mého skromného soudu přednější. Celek je cennější, jako svědectví doby, než kdyby byl každý exponát vystaven samostatně  (pro zajímavost, nahlédněte virtuální 3D prostor Louvre). Ostatně, i znalý teenager lačnící po kartičkách sportovců NBA Vám potvrdí, že celá sada Chicago Bulls  má větší cenu, než jen součet jednotlivých kartiček všech dostupných hráčů. Má mít tedy náboženský rozměr „navrch“? Osobně bych nesouhlasil, i když chápu, že v očích věřícího se to tak jeví.

Globální bohatství

Pozoruhodná myšlenka je rovněž tato: Nejsou historické artefakty spíše bohatstvím celé naší planety a lidstva jako celku? Není ucelená historie cennější, než hrdost a politické zájmy konkrétního státu? Pokud bychom na tuto myšlenku přistoupili, pak má smysl exponátům poskytnout maximální možnou péči a umisťovat je do velkých celků, které se stanou svědectvím doby a historie naší planety. Muzea jako „konzervárny historie“ lze pak nahlížet jako svého druhu účelné "továrny" na výrobu kulturního dědictví. V takovém případě by pak mělo smysl přemýšlet spíše o tom, jak zpřístupnit obsah muzeí všem, kdo o ně mají zájem; nikoli řešit otázku: komu historie a s ní spojené artefakty patří.

Klid a mír

Abych mé zamyšlení uzavřel. Samozřejmě jsem si vědom, že jasná a nedávná krádež je trestným činem, která zasluhuje nápravu. Tedy, pokud se zjistí, že před 10 lety zloději vyplenili kostel, pak prodali nelegálně celý lup v aukci na internetu do soukromé sbírky, je myslím bez debat, že se artefakty mají vrátí na původní místo, ať se to novopečenému majiteli líbí či nikoliv. Úplně jiné však je uvažovat o návratu exponátů, které jsou po generace či dokonce staletí ve sbírkách muzeí, slouží veřejnosti a vrostla značnou měrou do nové kultury stejně jako třeba u nás zdomácněly brambory, akát ... (nepůvodní rostliny ČR). Pokud bych si měl já sám vybrat mezi klidem, mírem na jedné a spravedlností na druhé straně, pak bych volil klid a mír nad jitřením spravedlnosti.

Reflexe kunsthistorika

Pod čarou přidávám i vybrané zajímavé reflexe k mému textu o generaci strašího přítele a kunsthistorika, který si s ohledem na "klid a mír" nepřál být jmenován, a jehož odvážného vhledu si vážím:

Zajímavé zdroje k tématu "repatriace kulturních artefaktů"

 

Facebook Twitter Instagram