Lukáš Berta

o mně / blog / poezie / obrazy / životopis / weby / senát / kontakt

Blog

Arthur Schopenhauer - Umění debaty / Eristická dialektika

Následující článek zachycuje hlavní myšlenky z knihy "Eristická dialektika", kterou napsal Arthur Schopenhauer v roce 1831. Tyto myšlenky jsem si zapsal před mnoha lety během mých vysokoškolských studí a děkuji jim dodnes, neboť mi pomohly vyhrát nejednu diskusi! Doporučuji rovněž můj nový článek z roku 2019 nazvaný "Argumentační fauly". Níže tedy již Umění debaty aneb Jak dostat v každé debatě za pravdu.

(Můj text není vyčerpávajícím, úplným a objektivním souhrnem této knihy. Představuje prostě jen myšlenky, které mi připadalo důležité si z knihy Umění debaty poznamenat.)

Umění debaty : Podstatné v diskusi není, kdo má pravdu, ale komu je za pravdu dáno!

O tom, jak správně vést diskusi, pokud chcete stát na jejím konci jako vítěz, napsal snad nejlepší knihu filosof Arthur Schopenhauer. Kniha obsahuje bohatý přehled příkladů, jakým způsobem lze diskusi vést – a to jak logicky správně, tak i pomocí zavádějících argumentů. Následující řádky nabízejí stručný přehled vybraných řečnických úskoků, na které je třeba se při diskusi připravit ze strany našeho protivníka. Dále také několik obecných tvrzení o způsobu vedení diskuse a argumentace:

Kdybychom byli v zásadě čestnými lidmi, chtěli bychom vítězství pravdy bez ohledu, zda odpovídá našemu mínění či názorům. Lidé jsou však ješitní, a proto ten, kdo diskutuje, zpravidla nebojuje za pravdu ale za své tvrzení.

Způsoby argumentace

Existuje několik základních způsobů argumentace: 1) Ad rem –  k povaze věci 2) Ad hominem – k dalším tvrzením odpůrce 3) Ad personam – k odpůrci samotnému 4) Ad auditores – k publiku. Často používané a zároveň zcela zavádějící jsou argumenty vedené k osobě odpůrce nebo publiku. Jediné správně jsou samozřejmě argumenty Ad rem –  k povaze věci, které se týkají předmětu debaty. Následující řádky budou však věnovány oněm ostatním a nekorektním způsobům argumentace.

Argumenty "Ad personam" – k odpůrci samotnému

Můžeme si představit příklad argumentu ad personam – k odpůrci samotnému: „Karel nemá co mluvit do volby Miss krásy, protože má sám bradavici na nose.“ Předchozí tvrzení nelze jako argument brát samozřejmě příliš vážně, protože osoba Karla nemá nutně nic společného s pravdivostí vlastních výroků. Karel se může ve svých tvrzeních mýlit nebo mít pravdu bez ohledu na to, zda je na jeho nose bradavice.

O neudržitelnosti argumentace ad personam by také mohl svědčit pohled do sportovní praxe. Skupina špičkových sportovních trenérů jistě obsahuje velké množství těch, kteří se jako aktivní hráči nikdy neprosadili nebo hráli nanejvýše na průměrné úrovni, zato v roli trenérů dosáhli špičkových výsledků.

Obecně lze argumenty ad personam schematizovat tak, že osoba A řekne výrok X, Osoba B použije místo korektního argumentu útoku na osobu B a na základě tohoto útoku se domnívá, že výrok X je nepravdivý. Pro ilustraci ještě jeden příklad. Adéla řekne: „potraty jsou špatné.“ Josef odpoví: „Ty jsi věřící, a proto všechna tvoje tvrzení jsou poplatná bibli, papeži a křesťanství, takže je není možné brát jako hodnověrné argumenty.“ Podle Josefa byl učiněn dostatek pro vyvrácení výroku Adély. Ve skutečnosti se Josef jen vyhranil vůči Adélině přesvědčení, nepoužil však žádný věcný argument k předmětu sporu.

Argumenty "Ad hominem" – k dalším tvrzením odpůrce

Argumenty Ad hominem – k dalším tvrzením odpůrce. Tyto argumenty se řídí velmi jednoduchým schématem: Osoba A řekla výrok X, Osoba B vyvrátí výrok X a poté se domnívá, že všechny výroky A jsou proto nepravdivé.

Např. Adéla řekne: „Mytí nádobí je práce dobrá stejně pro ženy jak pro muže.“ Josef odpoví:„Pamatuješ si, jak jsi včera řekla, že Eva byla stvořená z hlíny a ne z Adamova žebra? To byl nesmysl, a stejně jako jsi se pletla včera s Adamem a Evou, pleteš se i dnes s tím, kdo má mít nádobí.“ Josef se snaží Adéle říct, že na základě jejího včerejšího mylného výroku je prostě nekompetentní vyjadřovat se k jakýmkoli otázkám vztahu muže a ženy. Josefovi nikdo nemůže upírat právo na vlastní názor, avšak jeho způsob argumentace je velmi povrchní.

Argumenty "Ad auditores" – k publiku

Argumenty ad auditores – k publiku pokrývají velmi širokou paletu situací, kdy se místo zkoumání oprávněnosti argumentů mluvčí obrací k publiku s tím, že se snaží svého odpůrce zesměšnit a nebo se dožaduje tzv. „hlasu lidu“.

Pokud požívá mluvčí u publika vysoké autority, pak stačí odpůrci říci: „Víte, možná na Vašem tvrzení něco je, ale já mu prostě nerozumím.“ Tato slova pronesená např. důstojným profesorem při debatě s jeho studentem pak v neškoleném publiku mohou snadno vyvolat dojem: „Milý žáku, s tím na mě nechoďte.“

Nejedná se o korektní argument, protože se žádným způsobem netýká předmětu samotné debaty. Úskoku  ad auditores lze také dobře využít v případech, kdy jedna ze stran sporu musí při argumentaci použít zdlouhavé vysvětlení, např. výklad nějaké fyzikální teorie, na něž publikum zpravidla nemá dostatek trpělivosti a odsoudí mluvčího pro nudnost dříve, než tento dokončí svoji argumentaci.

Opírejte tvrzení o autority a latinské citáty

Důležitý je také postřeh, že neučení lidé chovají zcela zvláštní respekt k latinským a řeckým floskulím.Pokud při debatě budeme používat cizí výrazy, máme velkou šanci stoupnout v očích publika o stupínek výše a naše argumenty získají ihned větší váhu. Pokud nám před publikem docházejí argumenty, místo důvodů užijeme autorit! Opíráme-li se o autority, které odpůrce uznává, máme snadnou hru. Obyčejní lidé totiž chovají k odborníkům všeho druhu hlubokou úctu. Nenacházíme-li žádnou vhodnou autoritu, jak radí Schopenhauer, můžeme nějakou překroutit nebo přímo padělat. Autority, jimž odpůrce nerozumí, působí většinou nejvíce.

Další nekalé praktiky v diskusi

Rozšíření tvrzení odpůrce

Od způsobu vedení diskuse přejděme nyní k jednotlivých úskokům. Úskok „rozšíření“ spočívá v tom, že se snažíme naše tvrzení co možná nejvíce zúžit a tvrzení odpůrce co nejvíce rozšířit a zobecnit.

Příkladem takového křiklavého rozšíření vedoucího k absurditě může být série tvrzení plynoucí z lidového rčení„Ve vínu je pravda“ – „Ve vínu je alkohol“ – pak tedy „V alkoholu je pravda“. Pokud by se někdo rozhodl vydat na dráhu alkoholika jen proto, že je v podstatě filosof a hledá pravdu, pak se při troše odvahy může opřít i o toto velmi chabé tvrzení.

Odvedení pozornosti

Pozorujeme-li, že prohráváme, můžeme zkusit začít s něčím docela jiným, jako kdyby to patřilo k věci. Tento úskok jde již za hranice běžného rozšíření. Avšak může být stejně úspěšný. Bavíme-li se např. o rychlosti vyřizování reklamací v servisu, můžeme téma třeba převést na poštovní a zásilkové služby, které zboží expedují do servisu a zpět.

Úskok „relace“ (vztažení k něčemu jinému)

Pokud je tvrzení odpůrce víceznačné, pak se je pokusíme vztáhnout k něčemu jinému ("relace"), než je předmětem naší diskuse. Například zdůrazňuje-li náš odpůrce herecké kvality M. Rourkea, můžeme se snažit je odbýt tím, že Rourke je známý jako alkoholik, který bije ženy. Jeho soukromý život je však samozřejmě zcela jiná záležitost než jeho herecké kvality a takto vedená argumentace není korektní. Pokud k nám bude ale odpůrce vstřícný, pak jej můžeme přesvědčit právě tak, když vztáhneme dvě nesouvisející kvality věci či člověka k sobě navzájem.

Poslední rady Schopenhauera, jak si počínat, aby se diskuse vyvíjela v náš prospěch

Schopenhauer ve své knize uvádí taktéž mnoho obecných rad, jakým způsobem si při diskusi počínat tak, aby se vyvíjela v náš prospěch. Například chceme-li učinit nějaké závěry z diskuse, nedávejme je dopředu tušit. Premisy vedoucí k závěrům si nechejme připouštět naším odpůrcem během hovoru porůznu a jednotlivě tak, aby nebylo zcela zjevné, kam vlastně míříme.

Obecně přijímané mínění není a nemůže být důkazem. Například tvrzení, že Země je středem vesmíru bylo obecně přijímáno, obzvláště církví, avšak nebylo ničím víc jen než tvrzením.

Protiklad našeho tvrzení

Pokud chceme od našeho odpůrce mít potvrzený nějaký výrok, můžeme si pomoci tak, že vedle našeho tvrzení položím i jeho křiklavý a absurdní protiklad. Například odpůrce má projevit souhlas s tím, že někdo musí dělat vše, co mu jeho otec přikáže. Zeptáme se: „Máme se řídit rady našich rodičů, nebo rodiče vůbec poslouchat nemáme?“

Na takovou otázku samozřejmě neexistuje jednoznačná odpověď právě proto, že samotná otázka byla položena příliš černobíle. Obdobně, ovšem ještě daleko více zavádějící, může být také otázka položená podle scénáře právnického chytáku: „Cítil jste vinu, když jste bil vaši ženu?“ Ať už řeknete ano či ne, v obou případech se přiznáte k tomu, že jste bil vlastní ženu.

Nesprávné argumenty? ... podstatné v diskusi není to, kdo má pravdu, ale komu je za pravdu dáno.

K důkazu tvrzení lze použít i nesprávné argumenty, pokud je náš odpůrce připustí jako správné. Jde-li o stoupence sekty, můžeme proti odpůrci použít i výpovědi členů této sekty, byť s nimi sami nesouhlasíme.Musíme vždy využít způsob myšlení našeho odpůrce. Nesmíme totiž zapomenout, že podstatné v diskusi není to, kdo má pravdu, ale komu je za pravdu dáno.

Schopenhauer taktéž radí: Drážděme odpůrce, až se rozzlobí neboť ve hněvu není schopen správného úsudku a pozornosti. Dále pak, zpozorujeme-li, že odpůrce úmyslně odpovídá záporně na otázky, na než potřebujeme kladnou odpověď pro své tvrzení, musíme mu dávat otázky opačné, příp. mu předložíme obě varianty k výběru tak, aby nepozoroval, který z obou výroků chceme mít potvrzený. A konečně, v tvrzení odpůrce vždy hledáme, zda není v nějakém rozporu s něčím, co dříve pronesl nebo připustil. Hájí-li například sebevraždu, ihned vykřikneme: „Proč se tedy neoběsíš?“ Nebo tvrdí-li, že se mu nelíbí zdejší místo „Proč tedy hned neodjedeš?“

Závěrem k Schopenhauerově knize Eristická dialektika

Závěrem k Schopenhauerově knize jistě není třeba žádného souhrnu, neboť celá jeho kniha je sama souhrnem snad všech podstatných praktik rozhodujících v každé diskusi. Z obecnějších principů lze snad zmínit, že sám Schopenhauer nabádá, abychom při diskusi neoddělovali oddělovat to, co je správné, od toho, co je jen zdánlivě správné, protože obojí není sporným stranám nikdy známo. Jinak řečeno, obecné mínění, které v diskusích hraje vždy významnou roli, vzniká tak, že dva, tři uznávaní lidé vezmou nějaké tvrzení za vlastní. A ostatní, bez toho, aby tato předpřipravená tvrzení nějak ověřovali, je pak převezmou a šíří dál.

S tím je spojen Schopenhauerův důležitý životní postřeh: „Myslet může jen málokdo, avšak mínění chtějí mít všichni.“I přes pravdivost tohoto tvrzení je ovšem třeba na obranu tzv. běžného člověka říct, že pokud chce tento v praktickém životě přežít, musí se nutně alespoň čas od času spolehnout na mínění, názory a závěry druhých, jinak by celý život strávil ověřováním všech tvrzení.

Logické omyly

Schopenhauerovu knihu lze dobře rozšířit o poznatky tzv. logických omylů (logical fallacy). Tyto logické chyby vycházejí ze stejného základu, tedy mylné argumentace, avšak soustředí se především na samotné vyvozování závěru ze dvou či více premis a ne na vedení debaty.

Odkaz na víru nebo běžnou praxi

„Většina lidí si myslí, že X je pravda. Proto X je pravda.“ Příklad: "Většina lidí si myslí, že čokoláda je dobrá, proto je čokoláda dobrá." S tím lze jistě souhlasit. Ale když si představíme svět před dvěma tisíci lety, můžeme vzít v úvahu příklad zmiňovaný již u Schopenhauera: „Většina lidí si myslí, že Země je placatá, proto je Země placatá.“

Jak si počít s takovýmto tvrzením je nasnadě. Příkladem nesprávného vyvození z běžné praxe je většinou nějaké morální dilema. Např.: „Jsou lidé, kteří si myslí, že podvádět u zkoušek je nesprávné. Ale protože to všichni dělají, je to vlastně normální a v pořádku.“ Zdá se, že u takového vyvození se nemůžeme opravdu dostat do úzkých. Pokud však použijeme stejného schématu v následujícím případě, narazíme na opravdový problém: „Jsou ženy, které dostávají za stejnou práci menší mzdu než muži. Ale protože je to dnes běžná praxe, je to vlastně normální a v pořádku.“

Odkaz na tradici

„X je prastarou tradicí, proto X je pravda.“ Jedná se opět o mylné vyvozování pravdivosti na základě ověření pomocí zkušeností generací. Mezi užitečnější formy této chyby může patřit např. zjištění: „Slunce vždy ráno vyšlo na východě, proto je pravda, že Slunce vychází na východě.“ Nikdo však nemůže zaručit, že po nenadálém střetu s kometou se nezmění geografické rozložení světa nebo uspořádání sluneční soustavy. Proto by věta měla znít správně: „Slunce vždy ráno vyšlo na východě, proto lze s velkou pravděpodobností očekávat, že tomu zítra bude stejně tak.“

Některé problémy logických omylů

O tom, že může být způsob vyvozování argumentu z tradice dokonce proti užitku, je snadné se přesvědčit třeba při návštěvě Amazonských pralesů, kde se od domorodce dozvíte, že pralesy vypaluje proto, že to dělal už jeho pradědeček a je to tedy správná volba, jak si obstarat živobytí.

Je dobré také poznamenat, že stejně jako může být zavádějící odkazování na tradici, může být zcela špatná argumentace pomocí novosti: „X je nové, a proto X je správné (lepší).“ Místo příkladů si zde lze dosadit libovolné množství reklamních sloganů na prací prášky či potraviny, které jen díky novému složení poskytují zcela zaručeně lepší výsledky.

Vynechání kauzality – „Protože se stane X, určitě se stane i Y“ přičemž mezi X a Y není přímé kauzální spojení. Jedná se jen o domněnku či odhad mluvčího. Např.: „Když tvému šéfovi dovolíš, aby ti dal tento týden v čtvrtek přes čas, budeš za chvíli v práci sedět každý den až do večera.“

Studiu Eristické dialektiky a logických chyb by bylo možné věnovat samozřejmě ještě více času – záleží však na každém čtenáři nakolik se dokáže nadchnout pro toto nadčasové a pro praktický život nezbytné téma.

Věřím, že pro základní orientaci jsou výše uvedené řádky dostačující. Na samotný konec není možné použít snad ničeho jiného než Shopenhaureova tvrzení: „Klid znamená ještě více než pravda.“

2007 / autor: Lukáš Berta