Emisní povolenky

o mně / blog / poezie / obrazy / životopis / weby / senát / kontakt

Kaleidoskop 2019/17

Fungují emisní povolenky dobře nebo špatně?

Někteří lidé mají pocit, že emisní povolenky zvyšují ekologickou zátěž planety. Nebo také, že vyhovují pouze nadnárodním gigantům a ne obyčejným lidem.

V mém příspěvku o životním prostředí jsem se snažil vysvětlit, proč jsem zastáncem emisních povolenek. Ze zpětné vazby jsem ale vyrozuměl, že mé vysvětlení není dostatečně pochopitelné. Zkusím to proto ještě jednou a s pomocí jiných příkladů.

Jak fungují emisní povolenky?

Základem trhu emisních povolenek je jednoduchá myšlenka: společenství států se rozhodne, jak velký objem znečištění (plynů CO2 atp.) je ochotno tolerovat průmyslu. Rozdá tak mezi pomyslné znečišťovatele "žetony" v podobě povolenek a nechá již na jednotlivých státech/firmách, zda tyto žetony využijí (skutečně vyprodukují CO2), nebo je prodají někomu jinému, protože začnou fungovat ekologičtěji a sami je nepotřebují. Ti, kdo se nechovají ekologicky, žetony/povolenky kupují. Naopak, ti druzí, kdo přechází na ekologičtější provoz, je prodávají těm prvním.

Alternativou k obchodování je samozřejmě centrální plánování – nějaká autorita, která podle svého uvážení někomu emise povolí a jinému zakáže. Což je podle mého mínění špatný model.

Školní zájezd autobusu

Jak si tuto "hru se žetony" (trh s povolenkami) přiblížit nějak lidsky a pochopitelně?

Představte si školní zájezd autobusem, kde vedoucí, tedy paní učitelka, od každého vybere 100 Kč. Za tyto peníze se bude konat zábavní program pro děti. Skutečně zábavní, nikoli vzdělávací. Nastanou dvě možnosti.

Autoritativní: paní učitelka po svém rozhodne, zda autobus zastaví u zoologické zahrady, u koupaliště nebo u divadla. Rozpočet je omezený a lze tak zvládnout jenom jednu z těchto atrakcí.
Demokratická: děti samy rozhodnou, co chtějí zažít, nikoli paní učitelka.

Emisní povolenky fungují velmi podobně. Představuji omezený rozpočet emisí, který lze vypustit do ovzduší. A místo dětí skuteční zákazníci rozhodují o tom, jakou formou se využijí.

Pokud zákazníci budou nakupovat více výrobků chemického průmyslu, tak nejspíše povolenky využití továrny v tomto odvětví. Pokud zákazníci chtějí více elektřiny, tak tento ekologický "rozpočet" spolyká spíše energetický průmysl.

Co když chtějí zákazníci všeho více?

Zde je právě vidět smysl principu emisních povolenek. Všeho více v omezeném rozpočtu prostě nemůže vzniknout. To znamená, že se například chemický a energetický průmysl začnou o povolenky "přetahovat" (vyměňovat je na trhu za peníze) protože firmy obou odvětví je chtějí využít.

Z toho samozřejmě plyne, že cena povolenek začne stoupat, stejně jako když se dva lidé snaží koupit jeden dům nebo umělecké dílo.

Následně tuto bitvu jedno z odvětví vzdá, protože jeho výrobky a služby začnou být tak drahé, že o ně zákazníci ztratí zájem, a nebo, což je ta lepší cesta, vysoká cena donutí toto odvětví chovat se ekologičtěji a místo nákupu povolenek vyvíjet ekologické technologie které neprodukují emise.

Ilustrační příklad ze světa povolenek

Použij zcela smyšlený příklad pro lepší ilustraci: určitý objem emisních povolenek potřebuje k výrobě elektřiny jak uhelná elektrárna tak například i chemička, která vyrábí barvy a nátěry. Povolenek je však omezené množství, takže je za zvýšenou cenu může koupit pouze jeden z nich (kdo dá víc). A ten, který to udělá, pak logicky musí tyto náklady promítnout do výsledného zboží nebo služeb – to znamená, že buď zdraží elektřina nebo zdraží barvy a nátěry.

Jedná se samozřejmě o dva úplně "mimoběžné" produkty, které si vzájemně nekonkurují, ale přesto se musí "poprat" o jednu a tu samou peněženku zákazníků, kteří si prostě musí nakonec vybrat, jestli letos oželí nátěr plotu nebo večer vypnou elektrické topení.

Nabízí se samozřejmě i druhá kýžená cesta, a to, že elektrárna začne vyrábět elektřinu ekologičtější cestou, bez potřeby nákupu dalších emisních povolenek, a nebo totéž učení výrobce barev a laků v chemickém průmyslu, protože se mu prostě už nákup povolenek nevyplatí (zákazníci dražší barvy nekoupí).

Závěr

Za mě je tedy správný scénář, kdy zákazníkům nikdo nediktuje, kolik má stát elektřina a kolik barvy a laky, zákazník "hlasuje svoji peněženkou" a výrobce je zároveň motivován hledat ekologičtější řešení, pokud je zároveň ekonomický schůdné.

Pokud chceme méně znečištění, vydávejme jednoduše méně povolenek. Ať zákazníci rozhodnou, kde jej nejlépe uplatní.

Obávám se, že pokud by systém trhu a prodeje emisních povolenek neexistoval a někdo by centrálně určoval, kdo smí a nesmí emise produkovat, byl by trh brzy pokřivený stejně jako například ten v zemědělství skrz dotace.

Pod čarou je však potřeba přiznat, že největším znečišťovatelem je Čína (stručná čísla). Jak ale tušíte, mnohem účinnější než restrikce a nařízení zvenčí je motivace zevnitř. Spíš než představa, že Číňany donutíme silou, aby se chovali ekologičtěji, budou motorem změny samotní Číňané, až se začnou uvědomovat, že dosáhli dostatečného blahobytu a že jim špatné životní prostředí začíná velkým dílem tento blahobyt zase ukrajovat. Inu na co Vám nebo Číňanovi bude Rolls Royce, když po jízdě budete otrávení vedrem a špatným vzduchem.

Lukáš Berta

Kaleidoskop 2019/17