o mně / blog / poezie / obrazy / životopis / weby / senát / kontakt
Kaleidoskop 2019/15
Piráti
Třetí ze série mých kritických zamyšlení k dlouhodobému programu Pirátů. Vybral jsem oddíl Přímá demokracie. Vybrané pasáže programu vždy cituji kurzívou a pod ní následuje můj komentář. Z důvodů archivace a případných budoucích změn ve znění přikládám i zálohu současného znění programu v PDF.
Dlouhodobý program
Přímá demokracie
„Demokracie vyžaduje přímou volbu a možnost odvolání vedoucích představitelů, zákonodárnou iniciativu.“
Dosti záleží na tom, kdo jsou oni „vedoucí představitelé“? Je to starosta, hejtman, premiér, prezident? Prezidenta volí občané přímo již nyní, ale v ostatních případech mi není zřejmé, čemu by přímá volba prospěla – například přímo zvolený starosta, který by byl politicky příliš odlišný od obecního zastupitelstva, by měl trpký život a pravděpodobně svázané ruce. Je proto rozumné, že starostu volí sami zastupitelé, aby mohli dobře spolupracovat. Podobně je tomu i u premiéra.
Přijde mi proto logické, že přímá volba se využívá pouze tam, kde politik skládá účty přímo občanům, nikoli širšímu politickému sboru. Je proto skvělé, že senátoři jsou voleni přímo a dovedu si proto i představit, že by bylo možné, aby je stejný voličský obvod mohl i odvolat. Ne však již poslance, kteří jsou zvoleni skrze stranu, nikoli přímo.
Zkusme se proto i zamyslet, zda by nebylo rozumné vyměnit způsob volby tak, aby parlament byl volen způsobem většinovým (jako nyní senát), a senát naopak způsobem poměrným (jako nyní parlament). Pak by byli zákonodárci parlamentu skutečně přímo zodpovědní a odvolatelní.
„Prosazujeme: Zákonodárnou iniciativu občanů, která umožní sepsat petici s návrhem zákona. Tak lze například ochránit zájmy občanů, které jsou politickým stranám lhostejné.“
Inu, pokud je něco politickým stranám lhostejné, dovedu si představit, že by mohli zákony předkládat i jednotliví senátoři, spíše než občanské iniciativy podepřená peticemi. Nyní může zákon předložit pouze senát jako celek. Bylo by myslím férové mít možnost oslovit kteréhokoli senátora, stejně jako kteréhokoli poslance, a přesvědčit jej, proč je ten či onen návrh zapotřebí.
Senátoři, podobně jako poslanci, mají své asistenty, kteří mohou pomoci jakýkoli návrh vyhodnotit ještě dříve, než se dostane v nějaké podobě k projednávání – ale hlavně, k čemu by bylo předkládání návrhů zákonů přímo občany, pokud by takový návrh neměl podporu ani jednoho poslance nebo senátora?
„Stát nebude předem podporovat žádné stanovisko; pro každé referendum občan obdrží stručný posudek od navrhovatele pro přijetí a posudek od odpůrců proti přijetí návrhu.“
Považuji za pomýlené představovat si stát jako neutrální instituci. Základní obrysy států jsou dány ústavou, zákony a mezinárodními smlouvami, k nimž se ČR připojila (Úmluva o právech dítěte New York, 20.11.1989, Rámcová úmluva Organizace spojených národů o změně klimatu New York, 9.5.1992, atd.). A pro naplnění smluv a dodržování zákonů se nabízejí vždy lepší a horší recepty řešení. Je proto nesmysl, aby stát byl neutrální. Co když se najde dost podpisů pod referendum o znovu vytvoření koncentračních táborů? Měl dostat v takovém případě občan od státu jen "stručný posudek"?
Stát by určitě měl dát prostor zastáncům opačných názorů, aby vznikla vyvážená diskuze, ale je nesmysl tvrdit, že stát je jakýmsi beztvarým oblakem, který nemá žádné obrysy a cíle. Pokud existují skutečně vědecky podložené studie o tom, že nějaké řešení je lepší než jiné, měl by stát rozhodně skrze své úředníky v referendu formou osvěty vysvětlovat jeho výhody.
Vezměme například zdraví. Představte si v rámci přímé demokracie referendum o tom, jestli mají mít děti přilbu jako povinnou výbavu při jízdě na kole? Nebo referendum o tom, jestli mají lidé v autech používat speciální autosedačky pro děti, či třeba i bezpečnostní pásy pro dospělé.
Pokud akademická obec placená z daní občanů dojde k většinovému závěru, že jezdit s přilbou na kole a v sedačce je pro děti bezpečnější, pak by jejich kolegové úředníci, rovněž placení z daní občanů, měli mít možnost obhajovat a vysvětlovat výhody tohoto řešení.
Pro ozřejmění: Ústava české republiky, Hlava čtvrtá, Článek 29, (1) Ženy, mladiství a osoby zdravotně postižené mají právo na zvýšenou ochranu zdraví při práci a na zvláštní pracovní podmínky.
„Ačkoliv elektronická diskuse a hlasování jsou skvělým způsobem, jak přímou demokracii uskutečnit bez velkých nákladů, v případech, kde to je možné, prosazujeme i místní shromáždění angažovaných občanů k participativnímu rozpočtování, diskusi aktuálních problémů a společných zájmů.“
Každému pirátovi, který přemýšlí o přímé demokracii, bych vřele doporučil prostudovat knihu The Wisdom of Crowds. Kolem schopnosti lidí správně rozhodovat „v davu“ totiž existuje spousta mýtů, resp. nepřesností, které mnozí podporovatelé přímé demokracie, a to nejen piráti, záměrně nebo z neznalosti zamlčují. Například Petr Robejšek, není pirátem, ale rovněž se řadí mezi velké příznivce přímé demokracie. Ve svém blogu „Proč je masa moudřejší než elity“ zmiňuje legendární příklad Francise Galtona o soutěži v odhadnutí hmotnosti býka (a mimochodem rovněž také knihu The Wisdom of Crowds). Avšak Petr Robejšek, stejně jako mnoho ostatních zastánců přímé demokracie, již nezmiňuje nespočet opačných příkladů, v knize taktéž uvedených, které ukazují i odvrácenou stránku davového rozhodování.
Je potřeba přiznat, že jsou situace, kdy se dav mýlí, resp. kdy dav snadno podléhá manipulaci a stádnímu myšlení.
Zjednodušeně řečeno:
- Dav je skvělý v odhadování odpovědí na jednoduché otázky, jimž předchází dostatečná vlastní zkušenost (Kolik váží býk?)
- Dav má horší výsledky v případě odpovědí na komplexní otázky, kterým nepředchází žádná vlastní zkušenost (Měla by ČR dostavět další bloky jaderné elektrárny Temelín?)
- Dav je skvělý v odhadování odpovědí, pokud jsou jeho členové různorodí (vzdělání, zkušenosti atp.), nemohou spolupracovat, resp. delší čas vzájemně ovlivňovat své mínění před hlasováním, a vyjadřují se či hlasují samostatně.
- Dav má horší výsledky v případě odpovědí, kdy je vystaven radám zainteresovaných odborníků, lobbistů a lídrů všeho druhu – když lidé při rozhodování spolupracují a snaží se přizpůsobit ostatním. Tomuto nežádoucímu efektu lze zabránit v případě býka na tržišti, ale již ne v každodenní politické praxi.
Závěr
Přímá demokracie je tedy podle mě skvělý nástroj obzvláště pro lokální referenda, kdy sami občané mají přímou zkušenost s jednoduchými otázkami (kudy povede plyn, postavíme hřiště nebo ubytovnu, atp.). Domnívám se však, že přímá demokracie je již výrazně horší nástroj pro řešení složitých vědeckých a mezinárodních otázek. Tím nechci říci, že by se neměla referenda o takových otázkách pořádat, ale mělo by se s tímto nástrojem pracovat velmi obezřetně. Ostatně Brexit je toho dobrým příkladem.
Tip
Pro rozšíření obzorů při přemýšlení o přímé demokracii a psychologii davu doporučuji alespoň zdarma z YouTube: James Surowiecki: The Power of the Collective
