o mně / blog / poezie / obrazy / životopis / weby / senát / kontakt
Kaleidoskop 2017/07
Registrované partnerství a manželství homosexuálů – existuje právo na manželství a jak věci nazývat pravými jmény?
Myslíte si, že by homosexuálové měli mít nárok na uzavření manželství stejně jako běžné páry mužů a žen? Proč jim nestačí registrované partnerství? Jak vlastně věci nazývat pravými jmény?
Když jsem napsal předchozí dva příspěvky do mého blogu pojednávající o sporech homosexuálů s většinovou společností a křesťanskou menšinou, řekl jsem si, že bych měl tuto oblast uzavřít klíčovým tématem registrovaného partnerství, případně manželství, homosexuálů, které je často diskutováno. Nechci se ale pouštět do etického rozboru, zda se jedná o dobrou nebo špatnou věc, protože je nad slunce jasné, že pro někoho je registrované partnerství, případně manželství, homosexuálů prospěšné a pro jiného zase ne. Tato otázka se v podstatě „zodpoví sama“, když nahlédneme, proč vyvolává tolik emocí.
Právo na manželství
Debatovat o tom, jestli homosexuálové mají nějaké nezadatelné právo na to či ono je samozřejmě možné, ale je třeba mít na paměti, že občanská práva jsou věcí společenské dohody, nikoli nějakou vrozenou samozřejmostí nebo božím příkazem shůry. Zákony slouží k úspěšnému fungování většího počtu lidí na jednom území. Jak jsem psal již dříve: „Lidská práva se zdají být společenským vynálezem ...“ (Lidská práva – objev nebo vynález?)
To, zda mají mít homosexuálové možnost uzavírat registrované partnerství nebo manželství, tedy není nic více než věc společenské shody na tom, že to tak chceme nebo naopak nechceme. V době dinosaurů proto také žádné právo k uzavírání manželství nenajdeme, ve starém Egyptě již ano. Manželství je v podstatě sociální konstrukt (instituce), který by měl pomáhat udržovat určité pevné vazby mezi lidmi. Vynalezli jej lidé proto, že jim pomáhá lépe žít, a udržovat společnost „v chodu“. Jestli se do manželství rozhodneme zahrnout i homosexuály je tedy jen a pouze na nás samotných.
Proč ale spory o právo homosexuálů na uzavírání manželství vyvolává tak silné emoce?
Náboženství a manželství
Lidé nábožensky založení jsou, alespoň dle mého soudu, přesvědčeni, že instituce manželství v sobě zahrnuje cosi víc než jen souhlas dvou lidí (něco více než onen „sociální konstrukt“) – něco, co muže a ženu převyšuje a čeho si snad ani sami nejsou vědomi. Manželství je pro věřící jakýsi „duchovní chrám“, který má danou architekturu i účel. A tak, jako je nemožné prohlásit výstavní pavilon, hotel, garáž nebo chatrč za chrámovou stavbu, lze asi jen těžko z pohledu věřících soužití lidí stejného pohlaví prohlásit za manželství. Mám pro takový pohled na věc pochopení, resp. těžko někomu vyvracet jeho víru.
Rozmělnění pojmů
Závažnější z praktického hlediska podle mě je, že žijeme v době, která svět kolem rychle proměňuje a náš hlavní nástroj, tedy jazyk, kterým uchopujeme skutečnost kolem nás, tak dostává jak se patří „zabrat“. Ovšem, tak jako je ohnutý šroubovák špatně použitelný v praxi, stejně tak i jazyk, který rozmělňuje pojmy, místo aby je vyjasňoval, je jako nástroj komunikace k ničemu.
Telefon a elektrokolo
Když se dnes řekne telefon, většina lidí si představí něco bezdrátového, placatého s velkým displejem, na čem se dají hrát hry, sledovat televize, telefonování je v řadě případů podružné atd. Co pojem telefon znamenal před dvaceti lety asi netřeba do hloubky rozebírat (velký, „hloupý“ s drátem). U telefonu ale nedošlo k rozmělnění pojmu, ale spíše k totální záměně objektu, který tento pojem označuje – původní objekt Alexandra Grahama Bella zmizel ze světa a v evoluci byl nahrazen objektem novým, název ale zůstal (málo kdo asi řekne větu „Zapomněl jsem si doma smartphone“).
Jiné to však je u elektrokola. Přesněji řečeno u kola (bicyklu) právě od doby, kdy na trh přišla elektrokola. Když se vrátím domů z projížďky a hlásím: „do kopce mě předjelo jiné kolo … tedy vlastně ono to asi nebylo kolo – bylo to elektrokolo – není už to vlastně spíš motorka?“ je asi jasné, kde je problém. Kolo a elektrokolo jsou dvě rozdílné věci, které mají sice podobný vzhled a funkci, ale nejsou totožné (schválně nepíšu rovnocenné, abych nevyvolával dojem, že jedno je cennější než druhé, o problému méněcennosti více až příště).
Víme, o čem mluvíme?
Je prostě holý fakt, že jízda na elektrokole a „běžném“ kole není stejná, nepořádají se v ní proto také smíšené závody, a hovořit o obou věcech jen pomocí jednoho pojmu je zbytečně matoucí. Jazyk je přece dost bohatý. Tak proč hovořit o společností uznaném soužití homosexuálů jako o „manželství“? Proč nestačí ono již zažité „registrované partnerství“? Pokud homosexuálové chtějí rovnoprávnost s manželstvím, je přece možné přidávat práva registrovanému partnerství a není třeba začít jedno nazývat druhým. Řekněme, že v jazyce také rozeznáváme „louku“ a „les“ jako rovnocenná ale přesto rozdílná společenství rostlin a stromů.
Cíl debaty
Zásadní je cíl debaty: Chtějí homosexuálové více práv? Chtějí radikální homosexuálové ukrojit i trochu té posvátnosti věřícím a vnést tak do manželství prvek „inflace“ (včera to byl svazek mezi mužem a ženou, dnes i mezi lidmi stejného pohlaví, a zítra? – snad raději ani nemyslet). Je to otázka závisti (když můžou oni, tak proč ne my)? Inu, těžko říct. Každý si musí odpovědět sám za sebe, o co mu v jeho snaze vlastně jde.
Každopádně já sám se vůbec nebráním diskusi o tom, jaká práva by homosexuálové měli mít. I kdyby nakrásně jejich svazek byl zcela rovnoprávný s manželstvím, byl bych však spíše pro to nenazývat jej „manželstvím“. Ať už proto, že se tím dotýkáme víry, která je tu s námi po tisíciletí a patří mezi jeden ze stěžejních pilířů naší společnosti, ale hlavně proto, že zbytečně rozmělňujeme zavedené pojmy tam, kde to není třeba. Pokud někomu nejde o malicherné slovíčkaření, ale skutečně o práva, nemá snad smysl trvat na určitém způsobu pojmenování. Pokud je však důležitější symbolika (manželství je jen jedno, my ho chceme taky a basta), je potřeba to přiznat (pro pochopení toho, jak silné mohou být symbolické motivy, stačí vzpomenout třeba táborovou hru, kde se jeden oddíl snaží ukrást vlajku druhému – vlajka je v takové hře v podstatě symbolem nejvyšším … symbolicky je vším, prakticky však ničím … na přikrytí v chladnu je moc tenká, na zabalení svačiny moc velká atd..).
