o mně / blog / poezie / obrazy / životopis / weby / senát / kontakt

Kaleidoskop 2017/03

Eutanazie a asistovaná sebevražda – pro a proti?

Etická rozvaha nad stěžejním tématem předělu života a smrti není nikdy jednoduchá, ale patrně o to důležitější pro osobní zrání člověka. Následující řádky jsou souhrnem základních faktů a mých postřehů k těžkému dilematu, které podstupuje mnoho lidí a možná čeká většinu z nás (nejčastější příčinou úmrtí v pokročilém věku je rakovina). Je eutanazie nebo asistovaná sebevražda skutečné východisko z utrpení?

Co je eutanazie?

Slovo z řeckého ευ - eu, dobrá, θάνατος - thanatos, smrt; doslova tedy „dobrá smrt“. Zásadní je poznání, že se jedná o usmrcení „na žádost“, tedy se svolením toho, kdo trpí. Jako taková je však eutanazie posuzována jako vražda a nikde na světě není povolena. Eutanazii si tak lze zjednodušeně představit asi takto: těžce nemocný pacient žádá lékaře: „Prosím Vás, to je k nevydržení, už to moje trápení skončete a píchněte mi něco, abych bezbolestně zemřel.“ Eutanazie je však často zaměňována s asistovanou sebevraždou, a to dokonce v hlavním českém článku na wikipedii.

Co je asistovaná sebevražda?

Od eutanazie odlišujme tzv. „asistovanou sebevraždu“, kdy má pacient v úmyslu spáchat sebevraždu, a lékař mu napomůže radou nebo prostředky, případně obojím. Ve většině zemí včetně České republiky je však asistovaná sebevražda trestná pro toho, kdo by chtěl druhému v jeho snaze, byť z dobré vůle, pomoci: § 144 trestního zákoníku říká „(1) Kdo jiného pohne k sebevraždě nebo jinému k sebevraždě pomáhá, bude potrestán, došlo-li alespoň k pokusu sebevraždy, odnětím svobody až na tři léta.“ Na rozdíl od eutanazie je v tomto případě vykonavatelem smrti sám postižený. Asistovanou sebevraždu si lze typicky představit jako situaci, kdy lékař nemocnému na jeho žádost připraví sklenici s jedem nebo kapačku a ono „zmáčknutí knoflíku“ nebo vypití směsi už je na odhodlání nemocného.

Na světě je několik států, kde asistovaná sebevražda není stíhána (Belgie, Lucembursko, Německo, Nizozemí, Švýcarsko, čtyři státy USA - Oregon, Washington, Vermont a Montana) a existuje i proto zvláštní „turistika“, při níž již není třeba myslet na zpáteční letenku.

Proč lidé žádají o eutanazii?

Podle dostupných materiálů a svědectví (doporučené zdroje na konci článku) možná překvapivě není hlavním důvodem při žádostech o eutanazii nesnesitelná fyzická bolest, ale citové utrpení spojené s lidskou důstojností, případně s pocitem zbytečnosti či deprese. Fyzická bolest je dnes však podle všeho dobře léčitelná i v konečných stádiích rakoviny, a pokud někdo trpí fyzickými bolestmi, je to pravděpodobně proto, že není správně léčen.

Ovšem, netřeba asi zdůrazňovat, že „citové utrpení“ je něco jiného, velmi proměnlivého a často řešitelného správnou péčí psychiatra, psychologa nebo kněze. O důvod méně tedy pro eutanazii i asistovanou sebevraždu. Sám znám osobně případy, kdy jednoho dne život dotyčného podle jeho mínění zcela pozbýval smyslu a hodnoty a o měsíc později bylo díky pomoci z okolí vše jinak.

Riziko smrtelné dávky

Zpět k bolesti, která je podle většiny laiků hlavním důvodem k eutanazii. Existují určitě výjimečné případy, kdy bolesti přetrvávají i v případě aplikace maximální dávky běžných léků. Morfium je levný a účinný opiát. Jeho užívání v těch nejtěžších případech, kdy není ze strany lékaře skutečně žádná šance na zlepšení, je jistě smysluplné. Lze jej podávat (i jiné preparáty) ve vyšších dávkách, které zbaví pacienta bolesti, a to třeba i za cenu toho, že mu mohou život ukrátit. Jinak řečeno, poskytování úlevy v samém závěru života má jistě přednost před jeho zbytečným prodlužováním. K tomuto účelu slouží rovněž zařízení hospic („hospic je specializované zařízení, poskytující tzv. paliativní péči, tedy péči zaměřenou na úlevu od bolesti, kterou postupující nemoc přináší, na rozdíl od standardní lékařské (kurativní) péče zaměřené na léčbu nemoci“).

(Sebe)vražda z rukou druhého

Zcela zásadní otázka rovněž je, proč vlastně žádat o pomoc s asistencí při sebevraždě druhé a uvádět je tak do nesnází. Život je běžně hodnocen jako nanejvýš cenný pro každého jednotlivého člověka (možná znáte bonmot: „Smrt jednotlivce je tragédie, smrt milionů je statistika.“). Tedy o tak zásadní věci, jakou je život, by měl člověk rozhodovat vždy sám.

I když dám totiž písemně svolení druhému k tomu, aby mě usmrtil (tedy k eutanazii), kdo zaručí, že si to nerozmyslím v poslední chvíli, kdy už vykonání bude neodvratné? Cesty zpět pak už není. Eutanazie tak připomíná akt, kdy se díky své slabosti snažím předat těžké břemeno hrozného skutku druhému. Je to sice pochopitelné, ale otázkou zůstává, nakolik lze s něčím takovým souhlasit (tedy při vědomí, že bolest i utrpení lze většinou odstranit). Nemoc trpícího navíc podlamuje spolehlivost a nestrannost jeho úsudku a činí jej zranitelným a ovlivnitelným (možný nátlak příbuzných z důvodů dědictví, obtížné péče atd.)

Zbytečné prodlužování života

V souvislosti s eutanazií má mnoho lidí obavy, aby člověk nebyl zbytečně dlouho „držen na přístrojích“. K tomu nelze než dodat, že existuje institut „dříve vyslovených přání“, který umožňuje stanovit, jak si kdo přeje, aby s ním bylo nakládáno v případě, že nebude schopen svá přání již vyslovit (bezvědomí atp.) Každý má rovněž právo rozhodovat o své léčbě a nepodstupovat další terapie, i pokud to je v rozporu s doporučením lékaře (slovy Marka Váchy: „dospělý kompetentní pacient má plné právo požádat o ukončení stávající, nebo nenasazení nové léčby i v případě, že důsledkem bude jeho trvalé poškození či smrt.“) To však není v rozporu s přáním dožít bez bolesti („Prosím Vás, pane doktore, už mě nelečte, jen mě zbavte té bolesti“).

Je možné modlit se za to, aby přišla smrt?

Když eutanazie nepřipadá v úvahu, je tedy možné se alespoň modlit za to, aby přišla smrt a trápení bylo ukončeno? Marek Vácha, katolický kněz a přednosta Ústavu etiky na 3. lékařské fakultě Karlovy univerzity v jedné osobě, říká, že ano (dvanáctá minuta rozhovoru).

Výjimky a efekt nočního semaforu

Existuje moudré rčení “Těžké případy dělají špatné zákony“ („Hard cases make bad laws“). Jinak řečeno, není vhodné upravovat obecné zákony díky určitým zcela výjimečným a hraničním případům. Již dříve jsem psal o kauze Armin Meiwes (muž, jenž se rozhodl zabít a sníst jiného člověka s jeho výslovným souhlasem), který je de facto rovněž eutanazií – zabití na žádost. A i když lze mít v určitém smyslu pro Armina Meiwese a jeho oběť jisté shovívavé pochopení, není rozhodně dobré upravovat podle tohoto případu zákony.

Došlo mi to při nočních cestách domů, kdy jsem začal porušovat dopravní předpisy. Člověk / chodec prochází křižovatky na červenou jednoduše proto, že v dohledu nejsou zcela žádná auta a silnice jsou prázdné. Jedná se o jasné porušení zákona, který však v danou chvíli prostě postrádá smysl. Tento příklad by mohl vybízet k tomu, že upravíme zákon tak, že od 23:00 do 4:00 platí jiná „výjimečná“ pravidla. Ovšem je nasnadě, že by brzy došlo k případům, kdy má někdo na hodinkách letní, jiný zase zimní čas, případně středoevropský nebo pacifický, další se řídí pouze mírou tmy, jiný zase absencí aut atd. Ideální je proto mít pravidla jednoduchá a výjimečné případy posuzovat pouze zdravým rozumem případ od případu podle okolností.

Stejný je i můj postoj k eutanazii a asistované sebevraždě – jedná se o výjimečný prostředek, který by neměl mít oporu v zákoně a lze jej za velmi zvláštních okolností pouze zpětně ospravedlnit, resp. snad plně dostačuje, pokud v našem globalizovaném světě jsou místa, která mohou lidé toužící po této formě pomoci při sebevraždě vyhledat.

Efekt rozšíření (extrapolace)

V opačném případě totiž hrozí, že věc započata v dobrém úmyslu postupně nenápadně přeroste ve svůj opak. Eutanazie není výjimkou (obdobně i u vlastností: šetrnost se může změnit v lakotu, štědrost v naprostou bídu atp.) Poučení je možné hledat třeba v nacistickém Německu, kde pojem „život nehodný života“ („Lebensunwertes Leben“) nejprve „pomáhal“ řešit výjimečné jednotlivé případy nevyléčitelně nemocných a po čase již ospravedlňoval vyhlazování celých skupin lidí.

Lze tedy jen spekulovat, co by mohlo nastat, pokud by eutanazie byla legalizována a pokud by došlo ke „střetu generací“ – jak víme ze statistik mladých lidí ubývá, starých přibývá a eutanazie může být za jistých okolností nejlevnějším řešením problému, jak naložit s nepotřebnými.

Stojí za to to ještě žít?

Častým důvodem při žádostech o eutanazii a asistovanou sebevraždu je pocit bezvýznamnosti, opuštěnosti a ztráty smyslu života. Člověk by však neměl zapomínat, že jednak nezná budoucnost („zázraky se přece dějí“ nebo „naděje umírá poslední“) a je rovněž i příkladem pro druhé.

I když člověk na sklonku života nevykoná třeba už doslova vzato „nic“ (… zvláštního, obdivuhodného atd.), je příkladem pro druhé už jen tím, že je, že se nevzdává.

Dodnes si pamatuji odchod Jana Pavla II., který na papežském stolci i přes extrémní nepřízeň zdraví vytrval do poslední chvíle, ve srovnání třeba s pragmatickým Benediktem XVI., který úřad opustil z důvodu nedostatku sil.

Důležité je také zmínit, že jen díky černé barvě vynikne barva bílá – svět vnímáme v protikladech – a stejně tak, jen ve srovnání s krutou nemocí a cizím utrpením můžeme vnímat vlastní zdraví jako skutečně cenné a nikoli samozřejmé.

Perličky na závěr

  1. Při sledování debat o eutanazii a asistované sebevraždě jsem zaregistroval zvláštní argument přibližně v tomto znění: „Pokud zabíjíme nenarozené (provádíme potraty), kteří mají život ještě před sebou, proč nepomáháme těm, kteří jej již naplnili a mají vše již za sebou?“ Potraty jsou samostatnou kapitolou, podobně jako eutanazie. Podle mě je tato úvaha velmi zajímavá, ale chybná. Srovnává dva velmi problematické jevy. Potraty totiž nejsou morálně o mnoho lepší než eutanazie – jde tedy o porovnávání čerta s ďáblem. Srovnání také ignoruje fakt, že sebevražda je legální a bez další „asistence“ vždy možná jako východisko pro velmi silné nebo naopak zcela bezradné povahy.
  2. Další zajímavý argument: „Při sledování pokusu o sebevraždu skokem z mostu také dotyčnému nepomáháme, ale snažíme se mu věc rozmluvit, zachránit jej, případně zmírnit jeho pád. Proč tedy pomáhat jinému, byť smrtelně nemocnému? Čím se liší bezvýchodnost prvního od druhého?“ Těžká otázka, která skutečně může položit diskuzi o eutanazii na lopatky. V rámci soudržného přístupu bychom měli mít v obou případech stejné měřítko – tedy buď pomáhat všem sebevrahům a nebo naopak nikomu z nich.

Pod čarou

Jak se říká „sytý hladovému nevěří“ – pokud budu mít tu smůlu, že mi osud jednou přinese těžký úděl, nevyléčitelnou nemoc a utrpení, doufám že budu mít dost sil a víry, abych ve svém přesvědčení vytrval a nemusel měnit nic na tom, co jsem zde napsal.

A ještě pro zasmání: když jsem mé ctěné mamince oznámil, že píši článek o eutanazii, zeptala se mě, jestli si nemyslím, že jsem na to ještě moc mladý. Ušklíbl jsem se a shovívavě ji vysvětlil, že diskvalifikace na základě věku je nepřípustná. S trochou nadsázky lze totiž říci, že pokud mladý hlupák zestárne, stane se jen starým hlupákem, nikoli mudrcem. Čili věk sám o sobě není ještě zárukou jakékoli moudrosti a to, obávám se, ani v případě tak složitém jako je eutanazie.

Zajímavé zdroje

Články

Audio

Video

Facebook Twitter Instagram