o mně / blog / poezie / obrazy / životopis / weby / senát / kontakt
Kaleidoskop 2016/04
Tento měsíc jsem se rozhodl začít v krátkých bodech komentovat zvláštní dění v oblasti finančních trhů, které kolem sebe již delší dobu pozoruji. Bude se jednat o delší seriál mých postřehů a myšlenek.
Nemovitosti jako ukazatel skutečné inflace
Jak jsem si všiml, cena bytů stoupá a stoupá (občasné výkyvy jsou samozřejmě normální) a pokud člověk myslí na budoucnost, tedy své děti, děti svých dětí atd., jsou nemovitosti, resp. možnost vlastního bydlení, velmi důležité. Ale ceny bytů reagují také na inflaci, jak potvrzuje ekonom Pavel Kohout v článku Proč jsou drahé švédské byty („ceny nemovitostí reagují na vývoj peněžní zásoby a oscilují kolem rovnovážné úrovně dané právě touto peněžní zásobou.“) i v dalších článcích, kde říká, že např. v Anglii díky tisícinásobné inflaci za posledních sto let vzrostla cena bytů stejně tak, tedy tisícinásobně. Jinak řečeno, nemovitosti jsou lepším ukazatelem inflace, tedy počtu nových „vytištěných“ peněz, které se dostanou do oběhu, než pro mě trochu pochybné číslo udávané statistickým úřadem jako „inflace“ (to se opírá o „spotřební koš“, kde je plno rohlíků, půjčovné za lyže, krmivo pro psy i poplatek za následnou kremaci.) Banky, které v posledních letech v Evropě chrlí peníze (inflace z latinského „inflare“ = nafukovat) tempem cca 10% nového kapitálu ročně tak velmi přispívají právě ke zvyšujícím se cenám bytů. Proč? Protože lidé v určitém ohledu nejsou hloupí a berou nemovitosti jako primární investici. Dostupné financování bytů (levné půjčky) paradoxně nepomáhá jen těm, co bydlení skutečně potřebují, ale i těm, co je považují za dobrou investici – což je převážná většina investorů (na rozdíl třeba od dluhopisu nebo akcie se dá v nemovitosti i bydlet, takže má i nějaký praktický užitek v období mezi nákupem a prodejem). Nemovitosti jdou proto „na dračku“, jejich cena se zvyšuje a přibližně kopíruje vzestupné množství peněz v ekonomice.
Soutěž o existující statky, obzvláště nemovitosti (aukční efekt)
Při podrobné analýze (Òscar Jordà, Moritz Schularick, Alan M. Taylor v různých článcích, např.: Interest Rates and House Prices či Bubble trouble) je zřejmé, že bankovní půjčky dnes bohužel neslouží k tomu, aby vznikaly nové statky (např. domy) ale primárně k soutěži o již existující statky – dochází tedy ke zvyšování ceny již existujícího, nikoli ke zvětšování množství. Jinak řečeno, cena nemovitostí se právě díky novým penězům šroubuje vzhůru místo aby vznikaly za podobnou nebo nižší cenu v rámci konkurence ve větší míře nové. Pokud je „dodávka“ peněz do systému komfortní, nevyplatí se tedy stavět na odlehlejších a méně žádaných místech. Lidé (investoři) se raději poperou na lukrativních místech o nákup již existujících a žádaných nemovitostí a jejich „rvačka“ výrazně zvýší cenu – dobrým příkladem je Londýn a jiné metropole, kde jsou ceny nemovitostí zcela astronomické (stačí přepočet na průměrný plat a cenu bytu … tedy za kolik let si můžete s průměrným platem na průměrný byt vydělat … tato délka se během desetiletí stále prodlužuje).
Frakční bankovnictví
Banky aktuálně půjčují peníze, kterými nedisponují, a vytvářet tak peníze „z ničeho“, tedy kryté jen příslibem budoucího splacení a velmi malou částí vkladů ostatních klientů. Ke krytí tak stačí jen 10% vkladů (tedy na mých deset tisíc, které mám v bance, může banka někomu jinému půjčit sto tisíc). V kritickém roce 2008 se ukázalo, že některé banky nemají ani 3% krytí! Co na to zdravý selský rozum? Půjčovat více než mám asi lze, ale jen do určité a velmi omezené míry, což 10% rozhodně není.
100% pojištění vkladů
Pojištění vkladů (do výše 100 000 EUR dostanete 100% svého vkladu v případě úpadku banky) je jistě skvělá věc, aby běžní střadatelé nepropadali občas panice a nevybírali hromadně peníze z bank. Na druhou stranu 100% krytí vybízí klienty (a asi i samotné bankéře) často nehledět na rizikovost, a tak jsou nepřímo podporovány velmi riskantní investice u kampeliček a jinde. Kdyby bylo pojištění jen 90%, myslím, že by se lidé mnohdy velmi jinak a zodpovědněji rozmýšleli, kam peníze uloží.
Akciové trhy, které ztratily svůj původní smysl
Akciové trhy sloužily původně ke získávání peněz pro firmy, které si nechtěly půjčovat v bance. Firmy vydaly akcie a ty nabídly na burze (úpis nových akcií) – pokud byl o akcie zájem, prodali se, a tak firma získala kapitál na svůj růst a akcionáři zase podíl na firmě. V současnosti však úpisy nových akcií tvoří naprosto zanedbatelnou část obchodů na burze. Obchodování na burze se zvrhlo ve velké „kasino“, kde se téměř výhradně spekuluje na cenu s již existujícími akciemi (pokud dnes koupím akcie Apple nebo Samsung, těmto firmám to žádným způsobem nepomůže, protože peníze dostane prodejce akcií). Ideálem tedy je akcie koupit a pokud možno obratem zase rychle se ziskem prodat (High-frequency trading, tedy „vysokofrekvenční obchodování“, ale o tom až příště). O nějaké financování firem a podnikání již téměř vůbec nejde. Cílem je, aby se imaginární zisky (imaginární proto, že může vždy nastat chvíle, kdy není komu akcie prodat a tudíž jsou v tu chvíli bezcenné) zvyšovaly – obdobně jako u bytů se lze domnívat, že k tomu slouží především nově „vytištěné“ peníze, které do akcií postupem času trhem prostě „doplují“.
Forex čili směnné tornádo
Forex je obchodování s cizími měnami (forex trading), resp „měnovými páry“ – CZK/USD (výměna českých korun za dolary) atp. Forexový obchodník je tedy takový obchodník, který se rozhodne vydělávat na pohybech konkrétních měn, respektive vzájemných kurzů mezi měnami. Forex je mimoburzovní trh, který není místně lokalizovaný a skládá se ze sítě vzájemně propojených systémů (banky, brokerské společnosti, pojišťovny, investiční fondy, podniky …) a teď přichází to nejdůležitější: Forex je zároveň největším finančním trhem na světě. Denně se zde zobchodují měny v hodnotě 5,3 bilionu dolarů. Pro představu roční HDP v USA je 16,77 bilionu dolarů, v Číně 9,24 bilionu dolarů, v Indii 1,87 bilionu dolarů. Což tedy znamená, že ani ne za dva dny se na Forexu vymění tolik peněz, co vytvoří celá čínská ekonomika za rok (nebo roční produkci americké ekonomiky lze vyměnit přibližně za tři dny). To je ale rychlost přelévání kapitálu, že by se jednomu z toho zatočila hlava!
Kolibřík a mlok:
Závěrem mých dnešních ekonomických poznámek bych rád uvedl metaforu srovnání kolibříka a mloka. Kolibřík je jistě mnohem efektivnější živočich: dokáže bravurně manévrovat vzduchem (mávání křídel: 10 - 90 kmitů za sekundu, maximální rychlost letu až 54 km/hod. atd.) a jeho metabolismus i srdeční tep je odpovídající (až 1260 tepů/min.). Naproti tomu mlok je studenokrevný, výrazně pomaleji se pohybující a ve srovnání s kolibříkem jaksi méně efektivní. Jenže na druhou stranu mlok je mnohem odolnější než kolibřík. Chybějící končetina mlokovi obvykle doroste. Zkuste však kolibříkovi jen nalomit křidélko a jeho dny jsou sečteny. Chtít něco vysoce efektivního (růstová ekonomika) a zároveň stabilního, je jako chtít kulatý čtverec. Efektivita a stabilita jdou jednoduše proti sobě. Efektivita je vždy na úkor stability (obdobně i svoboda na úkor bezpečí, ale o tom opět až jindy). Takže při pohledu na to, jak vypadá bankovnictví, akciové trhy i Forex vidím velikou efektivitu celého finančního systému ovšem za cenu obrovské zranitelnosti a možné nestability. Když se k tomu přičte předluženost států, myslím, že máme v dohlednu jistě o zábavu postaráno.
