o mně / blog / poezie / obrazy / životopis / weby / senát / kontakt
Blog
Automaty: hra zdarma online bez registrace i pro děti
Jak hrací automaty nadchly čtyřletého Honzíka
Honzík se zeptal: „Tati, co to je za kašpárka na tom domě?“ Jako každý rodič, i já musím každý den odpovídat na zvídavé otázky mých dětí a včera, když jsme stáli na zastávce, se mě můj čtyřletý syn zeptal právě na ceduli protilehlého kasina. Chvíli jsem přemýšlel, co mu říct ...
… a pak mě napadlo: „To je takový šašek, co láká lidi, aby s ním hráli hry.“
Honzík na to: „Já bych si chtěl taky zahrát takovou hru.“
Já: „To je trošku jiná hra, než znáš. Tohle jsou automaty. Ty stojí moc penízků.“
(Co to jsou peníze Honzík už dobře ví, protože má pokladničku a v ní mince i papírové bankovky. Umí počítat nejméně do dvaceti a základy směnného obchodu pochopil, když dostal k Vánocům hračku v podobě kasy, na které Vám v obchodě paní pokladní spočítá nákup.)
A co to jsou ty automaty?
Honzík: „A co to jsou ty automaty? Já mám dost penízků v pokladničce. Já bych to mohl zkusit.“
Já: „To není hra jako znáš. Když hodíš do koníka nebo do autíčka pět korun, tak se alespoň pět minut hýbe nebo houká. Ale tyhle automaty nedělají nic jiného, než chtějí stále další a další penízky. Takový automat spolkne penízek, zmáčkneš tlačítko a už chce další penízek.“
Honzík: „Stejně bych to chtěl zkusit.“
(Dětská zvídavost samozřejmě nezná mezí a o čem se člověk nepřesvědčí na vlastní kůži, tomu často prostě nevěří.)
Automaty pouze pro dospělé
Já: „No, podívej, ty automaty smějí hrát jen dospělí, takže oni by tě tam stejně ani nepustili, aby jsi to zkusil.“
Honzík: „A nemohl bych to vyzkoušet někde jinde?“
(Kde je vůle, tam je cesta – praví jedno přísloví, takže jsem pochopil, že Honzík se nehodlá vzdát bez boje.)
Já: „Ne, to naštěstí nejde. Automaty jsou skutečně jen pro dospělé. Snaží se lidi zhypnotizovat, aby do nich naházeli všechny peníze, co mají.“
(O tom, co je to hypnóza, má Honzík kupodivu také dobrou představu, když viděl v jednom díle Rychlé roty, jak bylo zhypnotizované morče Monty neustále přitahováno voňavým sýrem.)
Honzík: „Ale když jsem malý, tak by mě třeba nezhypnotizovaly.“
(Tato věta mi vnukla myšlenku malého výchovného experimentu.)
Bezpečný automat pro děti? Skutečná hra nebo „jenom jako“?
Já: „No, bojím se, že by zhypnotizovaly i tebe. Ale jestli chceš, tak můžeme udělat doma takovou malou zkoušku, abys viděl, jestli se ti ta hra bude líbit a nebo z ní budeš nakonec smutný.“
(Honzík neustále během hovoru zíral na toho smějícího se šaška na ceduli kasina a bylo vidět, že nevěří, že by ta hra nemusela být nakonec legrační.)
Honzík: „To bych moc chtěl.“
Já: „Takže já ti pustím takovou stejnou hru, jako je na těch automatech, ale bude to u mě na počítači. A ty si vezmeš pokladničku a dáš mi při každé hře penízek.“
Honzík: „Aha. A vrátíš mně pak ty penízky?“
Já: „To, Honzíku, asi ne. To by pak nebyla ta správná hra.“
Domácí automat
Doma jsem po chvíli hledání našel tu správnou hru. Kdysi jsem se zabýval jejich tvorbou, takže se tato „ze šuplíku“ náramně hodila. Umístil jsem ji na začátek tohoto článku, kde ji můžete sami vyzkoušet. Posadil jsem si Honzíka s pokladničkou na klín a dali jsme se do hraní!
- První hra – ještě mi Honzíku nezapomeň dát penízek! A nic. Nepadly tři stejné symboly.
- Druhá hra – tak kolik chceš vsadit nyní? Bude to zase jeden penízek nebo víc? Zkusili jsme víc a zase nic.
- Třetí hra – už bylo vidět, že Honzík začíná být nesvůj, jak mu rychle mizí penízky, takže rozhodně nechtěl vsadit víc jak jeden.
- Čtvrtá hra – Honzík se začal zase vyptávat, jestli mu pak vrátím ty penízky.
- Pátá hra – Honzíkovi už se nějak moc hrát nechtělo, protože na mé hromádce bylo asi už víc peněz než v jeho pokladničce. Ale jak to bývá, zasáhla maminka a začala ho povzbuzovat, že tentokrát to určitě vyjde, ať zase vsadí … a jaksi to nevyšlo.
- Poslední hra – možná ještě proběhlo pár kol, každopádně během pár minut od začátku naší domácí automatové hry byl Honzík bez peněz.
Honzík chvíli přemýšlel, když viděl, že je na mizině a že ta hra asi skutečně nebyla tak legrační, jak se zprvu zdálo (a to obzvláště za ty dlouho střádané peníze). S pláčem utekl do kuchyně. Se vzlykáním se pak zase vrátil a znovu se ptal, kdy mu jeho peníze vrátím. Vysvětlil jsem mu, že to by nebyla ta hra jako ve skutečnosti, kdybych mu vše dal zpět, protože tak to prostě na světě nechodí. Ale bylo mi ho samozřejmě líto, takže jsem opět pod myšlenkou něčeho výchovného ušil sám na sebe splátkový kalendář. Nabídl jsem mu, že mu každý den ráno po probuzení vrátím jeden penízek zpět, když si na to vzpomene a požádá mě o to.
A světe div se, hned ráno za mnou přiletěl, abych mu jeden penízek do pokladničky vrátil. Jenže nepřišel sám, ale pěkně v doprovodu dvouletého bratříčka Filípka a vzali mi hned penízky dva (nenapadlo mě totiž, jak Filípkovi vysvětlit, že se nemůže zúčastnit té zjevné legrace hodit minci do pokladničky z velké hromádky).
Když to Honzík postřehl, napadlo ho hned, že mě zkusí ještě přitlačit – schoval se pod stůl a že nevyleze, dokud mu nedám třetí penízek do pokladničky. Bravurní vynalézavost, ovšem tentokrát byl na tatínka, který dbá na domluvu a pravidla, krátký. Nakonec vylezl a šel do školky. Co mu ostatně zbývalo.
Závěr hry na automaty
Tento článek jsem psal především pro pobavení všech, kteří mají děti. Může sloužit i jako inspirace pro všechny, kteří řeší, jak dětem přiblížit některé problematické stránky života dospělých. Z mého příběhu jistě neplyne žádné zvláštní ponaučení. Sám jsem zvědav, co si z této příhody Honzík vezme a jestli ho někdy uvidím na automatech skutečně hrát. Ale pokud bude alespoň trochu po mně, věřím, že se toho nedočkám. A když si jednou přečte tento článek, možná se i zasměje podlé vynalézavosti svého tatínka.
2014 / autor: Lukáš Berta
