o mně / blog / poezie / obrazy / životopis / weby / senát / kontakt
Blog
Erich Fromm: Mít nebo být – cesta ke spokojenosti?
"Abychom žili, musíme mít věci. Na druhou stranu, kdo nemá nic, není v dnešní společnosti ničím. Málokdo je však šťastný jen za to nezbytné, co k životu skutečně potřebuje. Jenže, kdo rozhoduje o tom, co potřebujeme?"
Mít nebo být – cesta ke spokojenosti?
Název dnešního zamyšlení jsem si vypůjčil z knihy Ericha Fromma. Když jsem tuto knihu po letech prolistoval, zjistil jsem, že její první a stěžejní část rozhodně neztratila nic na své přitažlivosti a pravdivosti. A to o to více, že od sepsání knihy uplynulo téměř půl století. Myšlenky, které pojednávají o bytostném rozdílu vlastnění (mít) aprožívání (být) jsou podle mě nadčasové.
„Frommovi jde o štěstí člověka … Nejde je koupit, je nutné se k němu dopracovat a umět je prožít.“ 1)
zní v doslovu knihy. A toto hodnocení správně uvozuje onu životně důležitou otázku, a to – kudy vede cesta ke spokojenosti?
Abychom žili, musíme mít věci. To je samozřejmý a těžko zpochybnitelný fakt. Bez střechy nad hlavou a základních věcí jako jsou šaty, boty nebo třeba strava se žije opravdu těžko asi každému. Na druhou stranu, kdo nemá nic, není v dnešní společnosti ničím. Málokdo je však šťastný jen za to nezbytné, co k životu skutečně potřebuje. Jenže, kdo rozhoduje o tom, co potřebujeme?
Je to sama společnost, ve které žijeme, co nás často nutí pěstovat v sobě pocit nespokojenosti a lačnost po věcech, jako by ony byly smyslem života. Věci, místo aby nám sloužily, stávají se pak samy cílem našeho života. Ovšem cílem velmi prchavým, který jako ryba vyklouzne z našeho sevření. Důvodem je právě fakt, jakým způsobem vnímáme náš život. Zda jsme schopni jej prožívat (být) bezprostředně a nebo náš život určuje především všechno to, co vlastníme (mít). Pěkně to vyjadřuje Fromm v popisu konzumování, které považuje za nejbezpečnější formu vlastnění:
„Konzumování je snad nejdůležitější formou vlastnění … snižuje strach, protože to, co jsem konzumoval, mi nemůže být odebráno, ale nutí mě také, abych konzumoval stále více, protože to, co jsem již jednou spotřeboval, mne přestává uspokojovat.“ 2)
Že se nejedná o zbrusu nový životní postřeh, ale o staletími ověřené pravidlo, dokládá i Buddhova metafora, na kterou jsem před časem narazil v knize Radost ze života:
„Buddha přirovnal chtivost k pití slané vody z oceánu. Čím více ji vypijeme, tím větší máme žízeň. Stejně tak, když je naše mysl podmíněna lpěním, ať máme sebevíc, ve skutečnosti nikdy nedosáhneme uspokojení.“ 3)
Z toho připodobnění je jasné, jaký osud čeká každého, kdo smysl života vidí především ve věcech, kterými se obklopuje a ze kterých staví vlastní život. Ve chvíli, kdy si takový člověk pořídí nové běžecké boty, bude jej již brzy trápit, že mu chybí i nový běžecký dres. Když si pořídí auto, bude mu možná scházet brzy garáž a když si pořídí garáž, byla by jistě taková lepší jako součást nového domu. Je to cesta bez konce a naplnění.
Zajímavé je, jak se tento majetnický způsob prožívání odráží i v našem jazyce. V mnoha situacích, kdy bychom mohli volit slova odrážející prožitek, dáváme přednost formulacím, které vyjadřují vlastnění. Například:
- „Mám nápad“ a přitom lze říci „napadlo mě“
- „Mám vzdělání“ / „studoval jsem“
- „Mám lásku“ / „jsem s mým milovaným“ nebo „jsem zamilovaný“
- „Mám problém“ / „trápím se“ nebo „něco dělá mi starost“
- „Mám víru“ / „věřím“
Schválně jsem volil příklady, které se týkají nehmatatelných součástí našeho života (láska, víra, …) u kterých je jejich skutečné vlastnění v podstatě nemožné. Zkusme se podívat třeba na vzdělání. Studium jako stále velmi často pouhé memorování informací, které budou později zase „vydány“ na zkoušce a směněny posléze za titul. Vzdělání je tak často chápáno jako majetek a konkurenční výhoda (mít) místo toho, aby přinášely člověku skutečný prožitek z pocitu poznávání (být).
V mnoha důležitých okamžicích proto člověk zapomíná (nebo snad ani neumí) prožívat aktuální přítomné štěstí a místo toho jeho mysl cestuje buď v minulostí a nebo myšlenkami na budoucnost. Z vlastní zkušenosti mohu dát jeden příklad: když jsem sám s dětmi, stává se mi, že se přistihnu, jak myslím na to, co budeme dělat zítra nebo za týden, místo toho, abych intenzivně vychutnával jedinečnost okamžiku, kdy mohu být v blízkosti mých ratolestí a vnímat svět z jejich jedinečné perspektivy. Místo toho, abych byl rád, že nemusím právě sedět za počítačem nebo třeba obstarávat nákupy. Cítím, jak mi v tu chvíli uniká štěstí doslova mezi prsty jen proto, že moje mysl není dostatečně soustředěná.
Mistr Eckhart vystihl můj výše popsaný pocit těmito slovy:
„Co Ti překáží, jsi ty sám ve věcech, protože s nimi nezacházíš správně.“ 4)
Jeho slova lze vnímat jako výzvu ke zkoumání našich niterných záměrů – toho, jak moc na věcech lpíme a na kolik jsou pro nás postradatelné. Kolik lidí třeba dnes mění auto, protože skutečně dosloužilo, a kolik jen proto, že vyšlo z módy a nebo proto, že sousedi si již pořídili novější model? Zdá se mi často, jako by se design plechové karoserie kazil stejně rychle jako šlehačkový dort.
Mistr Eckhart dále říká:
„Mám-li jazyk potažen hořkostí, může být víno samo o sobě sebesladší, vždycky zhořkne.“ 5)
Já dodávám – není lehké zbavit se „hořkosti“ majetnictví a posilovat naše bezprostřední prožívání světa, ale věřím, že je to jediná rozumná cesta, která může přinést pocit trvalého štěstí v životě.
Vždyť proč je v naší západní společnosti tolik lidí skutečně nešťastných, i přesto že jejich majetek a lékařská péče dávají ke štěstí mnohonásobně vyšší předpoklady než chudým národům? Odpověď je zřejmě v tom, že západní společnost zaměřuje veškerou energii na tělo člověka a jeho majetek a zcela minimálně času je věnováno péči o jeho duši. Skromnost je proto ctnost, která by se neměla vztahovat jen na majetek, ale i na naše činy.
Úvahu proto uzavřu posledním citátem Mistra Eckharta, který se mi líbí proto, že zdůrazňuje nezbytnost vnitřního vyrovnání. Bez něj totiž ani lidé, kteří se vzdají lpění na majetku, nemusí být šťastni, pokud tento akt nevychází z jejich upřímné a vyrovnané podstaty.
„Lidé by měli uvažovat ne tolik o tom, co mají dělat, jako o tom, co jsou … Pečujte o to, abyste kladli důraz na to být dobrý a nikoli na počet různých věcí, které mají být udělány.“ 6)
Citace:
- Erich Fromm, Mít nebo být?, Naše vojsko 1992, str. 157
- Erich Fromm, Mít nebo být?, Naše vojsko 1992, str. 29
- Yongey Mingyur Rinpočhe, Radost ze života. Štěstí jako vědecká disciplína, Dharma Gaia 2008, str. 133
- Mistr Eckhart a středověká mystika, Vyšehrad 2000, str. 125
- Mistr Eckhart a středověká mystika, Vyšehrad 2000, str. 135
- Erich Fromm, Mít nebo být?, Naše vojsko 1992, str. 55
