Kaleidoskop 2018/1

Tichá pošta a dluhy z budoucnosti

dluhy z budoucnosti

Co se nezměnilo od finanční krize roku 2008?

Už je tomu skoro 10 let od poslední velké finanční krize a já zjišťuji, že mnoho mých známých vlastně přesně neví, co stálo za tímto zlomem na peněžních trzích roku 2008 ("no, snad ty předražené nemovitosti v USA a banky, které neměly dost peněz ... nebo ještě něco ... ale jak to vzniklo?").

Doporučuji zhlédnout úžasný film  The Big Short z roku 2015, který stravitelnou formou ukazuje, co se tehdy dělo , a který rovněž získal i pár ocenění. Mnohé se od roku 2008 změnilo, avšak dvě věci rozhodně ne:

  1. Je možné obchodovat s výnosy, které se teprve mají zhmotnit (budoucí splátky atp.) a považovat je tedy za aktuální jmění (účetně řečeno "aktivum"). A proti aktivům lze vytvářet zase další půjčky, protože jsou přece kryté skutečným jměním, od toho jsou to aktiva.
  2. Je možné financovat půjčky, o nichž nevíme zhola nic (věříme celé řadě finančních prostředníků, kteří si zase věří mezi sebou – v důsledku však připomíná takový řetězec transakcí hru zvanou "tichá pošta", kdy, jak praví Wikipedie, na konci "poslední hráč vysloví zprávu ... většinou je výsledná zpráva značně zkomolená, což je zdrojem zábavy." V oblasti finančních trhů je však výsledek takové dlouhé "intermediace" spíše zdrojem zděšení a krachu.)

Všeho moc škodí

Obě dvě skutečnosti by nebyly samy o sobě problematické, pokud by existovaly v malé míře. Problémem se stávají ve chvíli, kdy představují velkou část toho, co se na finančních trzích děje. V angličtině je na to hezký obrat: "too much of a good thing", česky snad nejlépe "všeho moc škodí".

Jak to chodí v praxi

Zkusím problémy současného velmi komplexního finančního systému ilustrovat na co nejjednodušším příkladu. Je 1. ledna a já:

1. Půjčím sousedovi Karlovi 1000 Kč s tím, že mi za rok vrátí 1200 Kč, respektive Karel se zaváže, že mi každý měsíc dá 100 Kč, takže během 12-ti měsíců od něj dostanu celých 1200 Kč.

2. Tuto půjčku se rozhodnu prodat někomu jinému. Kolik myslíte, že by mi měl tento nový investor, říkejme mu Garry, dát? V polovině roku jsem již 600 Kč obdržel a 600 Kč ještě zbývá, aby mi Karel zaplatil. Takže s mírnou slevou, řekněme 50 Kč (ve skutečnosti záleží na aktuálních úrokových sazbách bank, ale to není pro celý princip podstatné), prodám zbytek půjčky investorovi Garrymu za 550 Kč a ten si mne ruce, že za 550 Kč získá na konci roku 600 Kč, tedy zisk cca 9%.

Ovšem já už v tuto chvíli mohu účetně vykázat zisk +15%, v kapse mám totiž 1150 Kč (600 Kč od Karla + 550 Kč od Garryho) místo 1000 Kč, které jsem měl na začátku roku. Přičemž ale připomeňme, že však Karel dosud nezaplatil ještě ani jistinu 1000 Kč a kdo ví, jestli se mu podaří sehnat peníze, které tvoří smluvený úrok 200 Kč navíc. To mě však už může být jedno!

Můj zisk je tu – stačí jej vesele utratit a nebo, což je ještě lepší, použít jej jako jistinu. Řekněme, že v mé bance půjčují 1:1 do výše jmění, tedy aktiv na účtu majitele, takže před 1/2 rokem by mi banka půjčila 1000 Kč, když by viděla, že mám na účtu svých vlastních 1000 Kč. Nebýt půjčky Karlovi, měl bych dohromady "jen" 2000 Kč k dispozici, ale nyní mohu mít na účtu 2300 Kč (2x 1150 Kč)!

Já sám se mohu tedy více zadlužit jen proto, že jsem přiměl souseda k půjčce a tuto půjčku obratem prodal. Jinak řečeno: nevytvořil jsem žádnou skutečnou hodnotu (nový vynález, osázené pole bramborami nebo zrenovovaný dům), ale přesto svět, či spíš moje banka, žije v domnění, že jsme všichni o něco bohatší, když mi může půjčit více peněz.

3. Ovšem investor Garry nelení. Takových půjček, jako byla ta moje, koupí celou řadu a zabalí je do úhledného balíčku zvaného CDO (Zajištěná dluhová obligace) a ten prodá na trhu. Cena balíčku bude odrážet opět očekávané výnosy plynoucí ze všech půjček, které balíček obsahuje.

Ttento balíček Garry prodal dalšímu investorovi jménem Akiro Otsuki, který vůbec neumí česky, patrně ani neví, kde Česká republika leží, a jeho schopnost odhadnout Karlovy skutečné možnosti splacení závazku jsou vlastně zcela mizivé. Akiro prostě věří, že Garry ví co dělá, tedy shrnuto – Akiro prostě věří, protože nemá jinou možnost.

4. Ale příběh tím nekončí. Akiro je chytrý kluk, takže po měsíci mu dojde, že by jeho investice mohla přece jen zkrachovat, tak balíček opět prodá. Balíček s dluhy od něj koupí jistý český penzijní fond. A světe div se, je to zrovinka penzijní fond, do nějž si spoří sám Karel. Ano, ten Karel, který stál na začátku celého příběhu.

5. Karlovi se nedaří. Po devíti měsících, a tedy zaplacených 900 Kč, už nemá další peníze, stejně jako mnoho dalších lidí, kteří byli společně s ním v dluhovém "balíčku", který se prodával na finančním trhu. Tento dluhový "balíček" se tak stane bezcenným a neprodejným; penzijní fond, který jej koupil jako poslední, jej musí odepsat stejně jako spoustu dalších podobných investic. Penzijní fond, v němž spořil i Karel, krátce poté zkrachuje.

Co z toho plyne?

Řekněme, že Karel na konci tohoto příběhu prozře a s údivem pochopí, že si peníze de facto půjčil sám od sebe, resp. ze svého budoucího důchodu, který mu měl vyplácet penzijní fond. Já sám si rovněž můžu uvědomit, že pocit bohatství, který jsem dočasně měl, byl vlastně klamný. Správný postup při oceňování dluhu je totiž "počkat, až jak to se splácením skutečně dopadne" a ne "hodnota je taková, jakou určí trh". Trh je tvořen lidmi a ti se mnohdy mýlí, ostatně jako tomu bylo třeba i před rokem 2008.

Bylo by lépe, kdyby lidé na celém světě byli při zadlužování mnohem více obezřetní. Jenže žijeme v době netrpělivé, kdy téměř nikdo nechce čekat na nadívaného holuba, ale zároveň se nespokojí ani s vrabcem na talíři (rozuměj "v hrsti"), bohužel.

Facebook Twitter Google plus