Kaleidoskop 2017/12

Sebevědomí – jak si zvýšit sebevědomí a získat sebedůvěru?

Nízké a vysoké seběvědomí

Sebevědomí je důležitý motor naší každodenní činnosti. Provazochodec by jen stěží přešel po laně bez toho, aby si dostatečně věřil, chirurg by jen těžko mohl operovat pacienta, ale třeba i kytice svázaná prodavačkou, která si dostatečně nevěří, může působit velmi rozpačitě. Bez sebevědomí to prostě nejde!

Samozřejmě, příliš vysoké sebevědomí svého nositele vybízí k tomu, aby „usnul na vavřínech“ a přeceňoval se ve všech ohledech. Příliš nízké sebevědomí pro změnu působí jako brzda a nedovolí třeba jinak šikovnému člověku projevit svůj talent naplno, což je škoda.

Zlatá střední cesta“, tedy sebevědomí tak „akorát“ – řekněme jednoduše „zdravé sebevědomí“ vyžaduje, aby každý měl sám sebe rád, byl si vědom svých nedostatků, ale také předností.

Nedostižná iluze

Jenže to, co popisuji, „zavání“ průměrem. A ten dnes není rozhodně v módě! Na všech stranách vidíte super-hrdiny, dokonalé muže a ženy, manažery atd. Avšak o tom, jestli se Superman nadýmá po fazolové polévce, se nikde nedočtete. Chodí prezident USA vůbec na toaletu? Zakopne někdy? Stane se mu, že si omylem obleče tričko na ruby? Kdo mu stříhá nehty na nohách? Potřebuje spát osm hodin denně jako Vy? Je jeho manželka po ránu rozcuchaná? Fotky Vašeho šéfa na Facebooku také jistě svědčí spíše o jeho dokonalosti než o slabinách. Jak si tedy připadat sebevědomý, když všichni kolem vypadají tak dokonale? Jak to dělají?

Problém je samozřejmě v tom, že to vše, co vidíte, je z převážné části jen iluze a přetvářka. Navíc podporovaná velkou měrou reklamním průmyslem, který se Vám snaží vnutit spoustu zbytečností, bez kterých ale přece „vůbec nemůžete existovat“ a ještě si k tomu samozřejmě vážit sám sebe.

Upřímnost, tu na sociálních sítích ani v televizi nehledejte – tady se sluší být především „cool“ a vypadat stylově. Jenže, jak prozrazuje Gaussova křivka „normálního“ rozdělení, drtivá většina z nás je zcela průměrných – a to ve všech ohledech.

Prvním krokem pro zdravé sebevědomí je tedy nutnost smířit se s tímto stavem. I když to nebude jistě lehké, buďte hrdí na to, že jste průměrní a tedy docela „normální“ a obyčejní.

Jenže jak na to?

Poloprázdná a poloplná sklenice

Pokud zajdete na oběd do restaurace, kde lidé průběžně přichází a odchází, a podíváte se na sklenice na stolech, zjistíte, že většina z nich je poloprázdných. Ovšem, zde je ten hlavní problém – již sám náš jazyk a kulturní zvyklost nás pobízí k tomu, abychom sklenici, která není povrch naplněna, považovali za „polo-prázdnou“. Kdo ji takto vidí a nazývá, dává samozřejmě přednost tomu, co je již pryč – klademe důraz na to, co ve sklenici NENÍ, co schází. Cítíme se ochuzeni a „nenaplněni“. To, co ve sklenici zbývá, je v tu chvíli jaksi nedůležité. A v tu chvíli přichází samozřejmě nespokojenost.

Druhým krokem pro zdravé sebevědomí je tedy nutné přeformulování popisu skutečnosti. Sklenice není polo-prázdná, ale polo-plná. Pokud se na ni začnete dívat takto, uvědomíte si, že cenné je to, co v ní máte, a ne to, co v ní není přítomno, byť by mohlo být. Začněte být spokojeni s tím, co Vám osud nadělil, i když to má k dokonalosti (plné sklenici) určitě daleko. Že to ostatní vidí jinak? Ale jděte. Záleží na tom, jak jste spokojeni Vy sami. Je to přece Vaše vlastní sebevědomí. Ostatně, až „ti ostatní“ uvidí, jak dokážete být sami se sebou spokojeni, možná, že se Vás začnou ptát, jak to děláte, že jste spokojeni a oni stále ještě ne.

Jednička s sebou nese i nulu

Bylo by jistě úžasné uběhnout 100m pod deset vteřin jako Usain Bolt, jenže ani ten na večírku, kde tento rekord oslavoval, patrně nezahrál Beethovenovu měsíční sonátu se zavázanýma očima. Jistě má také všechna telefonní čísla uložena v paměti mobilu a nenosí je v hlavě. A dokonce bych se vsadil, že by nezvládl nakoupit v obchodním řetězci tak rychle jako Vy, protože Vy máte mnohem větší praxi než on. Rozklepnout a usmažit deset vajec bez toho, aby vše dopadlo katastrofou? Připravit vánoční besídku, uvázat lodní uzel nebo napsat dopis do pojišťovny?

Neznám Usaina osobně, ale v těchto a mnoha dalších věcech, které jsem jmenoval a které jsou ke každodennímu životu potřeba, bych vsadil právě na Vás, spíše než na něj. Možná, že s jeho talentem a fyzičkou byste bez zadýchání doběhli autobus nebo tramvaj, která Vám čas od času ujede, ale na druhou stranu, už byste si také nikdy na chatě neopekli špekáček bez toho, aby si Vás přitom někdo stále nefotil a nežádal o podpis Vaší znavenou a umaštěnou rukou.

Být v nějaké oblasti světová jednička s sebou matematicky vzato nese potřebu být v jiné oblasti zase úplná nula. Pokud jste průměrní a tedy „normální“, buďte za to raději vděční, protože Váš život může být mnohem barevnější“. Sklenice Usaina Bolta je jistě plná v ohledu sprintu, ale kdo ví, jak prázdná je v osobním či tvůrčím životě, jak prázdná je v oblasti kultury, cestování a dalších zvláštních zážitků, které se občas přihodí, když jsme sami v přírodě či anonymně s ostatními na výletě. Kdo ví … Usain musel být každý den v posilovně a na dráze, aby se vyšplhal až na samý atletický vrchol světa. Jenže podstatné také je, kde všude nebyl a zároveň také mohl být.

Omlouvám se Usainovi, že jsem si jej vypůjčil jako příklad. Jistě je to skvělý chlapík, ale já bych s ním život určitě neměnil. I když je mi o polovinu méně než mé babičce, přesto musím brát nějaké prášky, které ona nemusí; i přesto, že jsem šedivější než mí starší kamarádi; i přesto že rok od roku jezdím na kole stále pomaleji. Moje sklenice je totiž i přesto polo-plná a já jsem s tím, co v ní je, spokojen.

Krom toho, i když nejsem tak známý jako Usain, myslím, že jsem právě díky tomu mnohem svobodnější než on, a to mě nesmírně těší.

Sebe-vědomí

Sebe-vědomí je také „vědomí sebe samého“. Je to dar, který máme na rozdíl asi od většiny ostatních živočichů. Liška, která rdousí slepici, si otázku o míře svého sebevědomí jistě neklade. Taková liška prostě a jednoduše „je“ v každém přítomném okamžiku. Nemá žádný odstup od situace a nedokáže ani nahlédnout utrpení, které způsobuje slepici, protože dělá jen to, čím ji příroda vybavila, aby přežila. Sebevědomí je lišce tedy vzdálené více než Mount Everest nám. Liška žije jen v okamžiku „teď“ bez možnosti sebe-reflexe a odstupu od situace.

Pokud je však sebevědomí „darem“, proč si většina lidí stěžuje, že jej má příliš nízké, spíše než příliš vysoké? Odpověď je nasnadě. Může za to evoluce!

Genetické břímě nespokojenosti

Nespokojenost, a to nejen se sebou samými, je nám geneticky dána. Ať se nám to líbí nebo ne, jsme potomky těch, kteří nebyli spokojeni, a proto úspěšně přežili. Nespokojenost máme proto jednoduše v genech. Příklad: představte si dva neandrtálce, kteří ulovili kořist. Jeden byl celý týden nadmíru spokojen a druhý, poté, co se dosyta najedl, začal již odpoledne nedůtklivě obcházet s kyjem okolí a vyhlížet nějakou novou kořist.

První zažil velmi šťastný, ale velmi krátký život, protože ve chvíli, kdy pocítil hlad, bylo již na lov pozdě – zemřel hlady, než dokázal obstarat něco k snědku. Zatímco druhý, který měl nespokojenost tak říkajíc „v krvi“ a šel na lov ještě dříve, než dostal hlad, přežil mnoho let a zplodil spoustu dětí. A tyto děti měly opět děti s jinými nespokojenými lovci, protože Ti spokojení nepřežili a po buddhistickém způsobu „vyvanuli“ v nirváně.

My jsme tedy potomky nespočtu generací lovců, kteří přežívali v kruté přírodě právě díky nespokojenosti. Není divu, že jsme proto se vším nespokojeni – a to i sami se sebou – chceme být stále lepší a lepší. A naše sebevědomí nebude z tohoto důvodu nikdy dost velké, nikdy to nebude „ono“. Je to prostě naše vrozená vlastnost.

Ovšem vnější podmínky se změnily, přírodu již máme „v malíčku“. Sehnat třeba jahody v zimě není vůbec problém, jaký byl pro Marušku v pohádce „O dvanácti měsíčkách“. A větší hrozbou je bezesporu obezita, spíše než nedostatek potravy.

Nestálo by tedy za to všechnu tu nespokojenost odložit? Jistěže ano! Jenže to nejde.

Nízké sebevědomí nejde odložit jako obnošený kabát

Je to podobné jako s obočím. Víte vlastně k čemu máme obočí? Zdá se, že obočí máme díky tomu, že ti, kteří jej měli, dokázali o vteřinu dříve zahlédnout jelena (kořist) nebo lva (nebezpečí), protože jim pot nestékal přímo do očí. Tito lépe vybavení jedinci přežili a my jsme po nich zdědili právě i obočí, byť nám v době, kdy je lev na seznamu ohrožených druhů a levné párky či hamburgery jsou na každém rohu, již takové obočí není vlastně k ničemu dobré. Máme tedy obočí, nespokojenost i nedostatečné sebevědomí – vše jako pozůstatek evoluce, která nedokáže rychle a pružně reagovat na náš měnící se svět (moje babička pamatuje kupříkladu dobu, kdy nebyla zprvu žádná televize, pak černobílá televize, pak barevná televize, pak velmi placatá barevná televize a nyní máme i 3D brýle).

Třetím krokem pro zdravé sebevědomí je tedy uvědomění si, kde se u nás nespokojenost bere a že ji máme vlastně v genech jako jisté nechtěné dědictví. Naše nespokojenost a sebevědomí jsou stejné jako zdravý strom. Když na zahradě ostříháte tis, aby se Vám líbil a měl pěkný tvar (spokojenost), za chvíli na něm zase vyraší nové větvičky, které Vaši snahu zmaří (nespokojenost). Tis totiž jaksi „od přírody“ ví, že musí stále růst, jinak riskuje, že jej přerostou ostatní a on ve stínu zahyne. Na to, že se o něj postaráme my, není rozhodně zvyklý spoléhat.

Zamilovanost jako hormonální porucha

Podobně je tomu i s pocitem zamilovanosti. Nemluvím o lásce, ale o tom pobláznění hormonů, ke kterému dochází obzvláště v pubertě, když zahlédneme někoho, kdo se nám líbí a neodolatelně nám „voní“ a přitahuje nás. Chemie v mozku se v takovou chvíli patrně nesnaží o nic jiného, než přimět nás předat naše geny dále, protože jsme právě potkali geneticky vhodný protějšek.

Ve chvíli zamilovanosti jsme na tom často podobně jako ona liška v příkladu výše, která právě rdousí slepici a je v zajetí svých pudů, kterými ji vybavila příroda. Lidé však na rozdíl od lišek mají ono důležitou schopnost sebe-vědomí, sebe-reflexe a nadhledu. My lidé nejsme jen zajatci bezmyšlenkovitého pudového jednání. Časem se obvykle naučíme překonávat onu „hormonální poruchu“ zvanou zamilovanost, respektive ji alespoň kriticky hodnotit a udržovat si odstup od toho, kam nás pobízí „příroda“ a k čemu mnohdy naopak nabádá rozum.

Chci tím vykreslit paralelu v tom smyslu, že nízké sebevědomí či spíše neustálá nespokojenost se sebou samými, je v podstatě také vlastností, kterou nás vybavila příroda. Pocitům nízkého i vysokého sebevědomí se můžeme buďto bezmezně poddat a nebo se snažit o rozumný nadhled a kontrolu, stejně jako v případě zamilovanosti.

Nevěřte všemu, co cítíte. Obzvláště ne pocitu nízkého či triumfujícího sebevědomí. Zamyslete se, proč Vaše tělo zkouší právě tuto „taktiku“.

Papír a tužka – sepište si klady a zápory

Pocity jsou rozhodně užitečné, ale zdravý rozum zrovna tak. Pro dobré sebevědomí si vezměte papír a tužku, sepište na jednu stranu vše, v čem jste dobří, a na druhou stranu uveďte vše, v čem máte nedostatky. Když Vám dojdou nápady, požádejte o nějaké tipy blízké, kteří Vás dobře znají. Nakonec pravděpodobně zjistíte, že pravá i levá strana jsou na tom přibližně stejně. Znamená to, že jste, jak se dalo očekávat, plus mínus průměrní lidé, což je skvělé! Vaše sklenice je polo-plná. A Vy se můžete radovat z toho, co ve sklenici je.

Porovnávejte se sami se sebou

Pokud se chcete porovnávat, porovnávejte se prosím především sami se sebou, ne s ostatními. Podařilo se Vám od loňského roku dvě kila zhubnout? Kouříte o dvě cigarety méně? Přečetli jste o jednu knihu více. Trávíte nyní hodinu denně venku či s dětmi, což jste loni nedělali? Co jste se od té doby ještě naučili? Co jste zažili? … každý krůček kupředu je další cihlou, která podpírá Vaše sebevědomí. Nemusíte stavět chrám tyčící se do nebes. Vaše sebevědomí může být docela obyčejným malým, skromným, ale stabilním domečkem s pevnými základy.

Mějte se rádi

Jak jsem již řekl, nemusíte být nejlepší, naopak, pravděpodobně jste zcela průměrní. Ale právě proto byste se měli mít rádi, protože ztělesňujete onu „zlatou“ a vyváženou střední cestu, kterou se není třeba chlubit, ale která je osvědčená a spolehlivá.

A že Vás „příroda“ nutí k neustálé nespokojenosti? Vy ji dokážete rozumem přelstít a odhalit její kdysi nutný a dnes již trochu nadbytečný záměr. Vy dokážete být sebevědomí a spokojení. Jen když budete chtít a také když budete sami se sebou smíření.

Mějte sami sebe rádi takové, jací nyní jste. Pak budete mít i zdravé a přiměřené sebevědomí, kterého si za čas všimnou i ostatní. A nakonec zjistíte, že možná žijete mnohem spokojenější život než oni. A o spokojenost, tedy Vaše spokojenost, to je to, oč jde v první řadě.

Facebook Twitter Google plus