Kaleidoskop 2017/11

Co je nadřazeno zákonům? A kdy máme právo odmítnout zákazníka?

Existuje něco vyššího, než jsou naše zákony, k čemu se lze dovolat? Odkud vlastně zákony pochází a jsou dokonalé? Kdy si můžete jako provozovatel vybrat svého zákazníka a kdy ne?

Nedokonalé zákony

Odpověď na otázku „odkud zákony pochází“ je velmi jednoduchá – zákony si vymýšlíme sami a jako každý lidský výtvor jsou samozřejmě nedokonalé. Neseslal nám je pánbůh svázané v kožených deskách na provázku z nebe. Je to sice škoda, ale co naděláme.

V nedávném článku Víra versus rovnoprávnost jsem psal o těchto případech:

  1. Křesťanský hotel nabízel ubytování ve dvoulůžkovém pokoji pouze manželským párům. Provozovatelé odmítli rezervaci dvojice gayů, resp. nabídli jim dva jednolůžkové pokoje. Byli zažalováni a prohráli.
  2. Pekařství mladých křesťanských manželů odmítlo zhotovit dort s nápisem „Podporujeme manželství gayů“. Čelili poté žalobě, kterou prohráli.

Nedalo mi to a prostudoval jsem si detailní zdůvodnění soudu popsané v článku „Ashers Baking loses its appeal“, abych se dozvěděl, jaké argumenty u soudu zazněly. Zaujala mě tato pasáž:

„Příslušná antidiskriminační ustanovení jsou nutná v demokratické společnosti … v opačném případě by náboženské přesvědčení mohlo diktovat zákony, což nelze připustit.“
(„To do otherwise would be to allow religious belief to dictate what the law is.“)

Nad zákonem

Ano, jistě nelze připustit, aby zákony diktovalo náboženství, pokud žijeme ve státě, kde došlo k odluce církve od státu (na rozdíl třeba od islámského světa). Jenže, když víme, že zákony nejsou dokonalé, kde hledat dovolání v případě nouze? Poučení je v historii:

Ti Němci, kteří jednali podle norimberských zákonů (prostředek nacistické rasové diskriminace a genocidy), si počínali zcela legálně. A přesto jejich činy nebyly eticky správné. Zákony tedy mají podléhat etice, jako nejvyšší instanci, která dává odpověď na otázky dobra a zla.

Jak moc lze obtěžovat ostatní? (alergik, smraďoch …)

Představte si, že jste číšníkem v restauraci. Jste bohužel velmi alergický na určitý druh pilu. Do této restaurace přijdou dva hosté, kteří bydlí v ulici, kde právě kvetou stromy produkující tento pyl. Vy velmi zdvořile a s omluvou oba hosty požádáte, zda by restauraci neopustili, protože Vám způsobují velmi nepříjemný stav. Víte zároveň, že je rádi obslouží v blízkém okolí.

Co myslíte, zastali byste se tohoto číšníka v případě, že by hosté namítli, že se jedná o diskriminaci – proč mají oni odcházet, když mohou ostatní zůstat a být obslouženi?

Tento příklad je podle mého svoji podstatou navlas stejný jako spor křesťanů a gayů uvedený výše. Dva gayové nemohou za to, že jsou gayové, stejně jako dva návštěvníci restaurace nemohou za to, že příroda „nadělila“ pyl na jejich vlasy a oblečení. Číšník má kontrolu nad svoji alergií stejně mizivou jako křesťan nad svoji vírou, která mu způsobuje problémy obsloužit určité zákazníky. Ohrožení života nebo poškození zdraví nehrozí v obou případech, jedná se opravdu jen o jakousi „alergii“ či „nedobrý pocit“.

Dodatek: při prezentování tohoto příkladu jednomu dobrému příteli jsem se setkal s námitkou, že je příliš nereálný. Můžete si jej tedy převést na běžnou praxi „smraďocha“ v MHD. Člověk, bezdomovec, který se měsíc nekoupe, může skutečně ostatní snadno obtěžovat. A zcela bez problémů může být rovněž přesvědčen, že voní a nikoho neobtěžuje, protože „on to tak cítí“. Pokud jej vykážeme z MHD na základě přepravních předpisů, o nichž jsem psal před nedávnem, dopouštíme se podle mého soudu úplně stejného činu, jako když křesťané odpírají určité služby poskytnout gayům, kteří se mohou poté cítit dotčeni. Kde má však „smraďoch“ zastání na rozdíl od gayů? A kdo rozhodne, kdo už smrdí a kdo ještě ne?

Protiprávní avšak etické

Po zvážení všech okolností je můj skromný názor ten, že jednání křesťanů je v uvedených případech možná protiprávní (odůvodnění soudu je logické), ovšem i přesto je eticky správné.

Ať se na mě nikdo nezlobí, ale držet se důležitých pravidel vlastního přesvědčení v případě, že druhému nezpůsobuji žádnou očividnou vážnější újmu ani nesnáze je prostě na místě. Kdyby šlo o život nebo skutečnou hmatatelnou obtíž trpícího, bylo by to samozřejmě jiné a eticky správné mu vyhovět („mám hlad a nechtějí mě nikde obsloužit, prosím pomozte) i přes nutnost překonat jisté vnitřní bariéry či vnitřní duševní „nepohodlí“.

Je etika nadčasová?

Při psaní toho článku jsem rovněž čelil argumentu, že etika je velmi proměnlivá a nelze se na ni proto odvolávat, jako na něco nadřazeného zákonům. Myslím, že ten, kdo tak smýšlí, žije v omylu, neboť v našich končinách je již po tisíciletí základem etiky židovko-křesťanská tradice krystalizující v desateru (nezabiješ, nesesmilníš, nepokradeš, nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví, nebudeš dychtit po domě svého bližního, nebudeš dychtit po ženě svého bližního …) Samozřejmě se během staletí očividně mění mantinely, které rámují naplnění těchto ideálů chování. Nejviditelnější to je asi na tom, že nyní se v Evropě snažíme prosazovat vůli spíše pomocí argumentů v debatě nežli mečem ve válce. Etika by proto měla být nadčasová.

S etikou a správným chováním je to asi jako s hustým lesem: i když nemám mapu (mobil s navigací jsem si také zapomněl doma), přesto podle slunce a vlastní chůze poznám, jestli jdu nahoru nebo dolů, resp. k východu či na západ – tedy zda jednám eticky správně. Les je přitom souborem všech zákonných omezení a nařízení, které nemusím do puntíku znát (nemám přece přesnou mapu) a lesní cesty a pěšiny představují naopak společensky „prošlapané“ standardní vzory chování.

Ale zpět k respektu odlišností a diskriminaci právě jako formě „nerespektu“.

Svědci Jehovovi

Přání svědků Jehovových na odmítání transfuze respektujeme, byť se jedná o životně důležité rozhodnutí, přání křesťanských provozovatelů na odmítnutí zákazníka, které však v současnou chvíli nikoho neohrozí ani nepřivede do vážných nesnází, již nikoliv. Dalo by se jistě namítnout: v případě svědků Jehovových se jedná sice o životní rozhodnutí, ale neovlivňuje nikoho dalšího (tedy odmítnutého zákazníka). Jenže co újma citlivého doktora, který drží v ruce transfuzi a přísahal, že bude chránit lidský život všemi dostupnými prostředky? Tato újma zřejmě nevadí, zatímco újma neobslouženého zákazníka již ano. Zvláštní.

Hotel zřejmě není byt

Poslední nesrovnalost, která mi bleskla hlavou, je možnost pronajímatele bytu svobodně si vybrat toho, komu byt pronajme. Diskriminace v tomto případě znamená nepřipustit zájemce k „pohovoru“ či dalšímu jednání, tedy vyřadit jej předem – diskriminací však není to, že si majitel svobodně zvolí, s kým smlouvu nakonec podepíše.

Ovšem, otázka: jak se liší pronájem bytu s roční smlouvou a ubytování v hotelovém pokoji na čtrnáct dnů?

Podle mě nijak. Princip je stejný, jen čas „zákazníka“ strávený v nemovitosti je delší či kratší v jednom a druhém případě. U nemovitostí je přitom běžné, že si majitel vybere podle svého gusta toho, komu byt pronajme, zatímco u hotelu nebo cukrárny je zjevně rozhodující to, který zákazník přijde dřív, bez ohledu na to, zda se majiteli líbí či ne. V jednom případě si jako provozovatel smíte vybrat a ve druhém ne. Zvláštní.

Kdy má provozovatel právo si vybrat?

Je rozhodující tedy pouze „převis poptávky nad nabídkou“ – tedy fakt, že se o jeden byt nebo pracovní pozici uchází více zájemců? V opačném případě (hotel, který není plně obsazen, nebo pekařství, které by zvládlo upéct ještě jeden dort navíc) již provozovatel není oprávněn říci „NE“ a musí vždy zákazníkovi vyhovět? Zdá se totiž, že v podstatě tomu tak je, tedy pokud se jedná o zákazníka, který se může odvolávat na diskriminaci (snad s výjimkou bílého, zdravého a dobře situovaného muže ve středním věku – ovšem, kolik takových je?).

Problém vidím v tom, co je za diskriminaci považováno. V případě s více uchazeči je diskriminací to, že dotyčný není připuštěn k pohovoru (musí jaksi předem být „brán v potaz“, ale na závěr je pak často stejně „tiše“ vyřazen), zatímco v případě s volnými kapacitami navíc prostě musí být obsloužen.

Ad absurdum

Já sám jsem ještě před časem nabízel tvorbu webových stránek a děsím se představy, že bych nemohl odmítnout vytvoření prezentace, která není v souladu s mým vnitřním přesvědčením. O to zoufalejší je představa, že by mě takový zhrzený zákazník (například zbrojařská firma, tabákový koncern, provozovatel hazardních her, majitel velkochovu drůbeže, prodejce lihovin a tabáku atp.) zažaloval u mého kamaráda právníka, který by jeho případ rovněž nemohl odmítnout, aby se nedopustil diskriminace … já vím, tak daleko s antidiskriminací ještě nejsme. Ale kdo ví, kam snaha narovnávat všechny rozdíly může dojít.

Facebook Twitter Google plus