Kaleidoskop 2017/05

Víra versus rovnoprávnost – co když víra narazí na toleranci menšin?

Brada mi spadla až na zem, když jsem si přečetl o dvou soudních případech, které se v posledních letech odehrály v Anglii. Došlo v nich k zásadnímu střetu uznání rovnoprávnosti menšiny se svobodnou možností praktikovat svoji víru. Polem, kde do sebe tato dvě práva narazila, je podnikání. Vzniká tak zásadní otázka, zda má při podnikání přednost možnost svobodně jednat v souladu s vlastní vírou a nebo musí podnikatel i se zapřením vlastního přesvědčení vyhovět přání zákazníka.

Následující dva případy jsou ojedinělým dokladem toho, že náboženská (křesťanská, ale často i jiná) víra není v souladu s právy na plné uznání menšinové sexuální orientace:

  1. Hotel Chymorvah v Cornwallu (jihozápadní cíp Anglie), který provozuje křesťanský pár manželů Hazelmary a Peter Bullovi, se nikdy netajil tím, že nabízí ubytování ve dvoulůžkovém pokoji pouze oficiálně sezdaným párům*. Jednoho dne tak museli provozovatelé odmítnout rezervaci dvojice gayů, resp. nabídli jim dva jednolůžkové pokoje místo společného manželského. Tito gayové je posléze zažalovali za diskriminaci a soud vyhráli (více na BBC).
    Na základě tohoto soudního výroku se i další provozovatelé křesťanského hotelu, Sue a Jeff Greenovi, rozhodli změnit deklarované podmínky ubytování pro manželské pokoje, resp. chtějí znát názor Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku v této stěžejní záležitosti (více na BBC).
  2. Pekařství Ashers v Belfastu (Severní Irsko), které provozují mladí křesťanští manželé, odmítli zhotovit dort s nápisem „Podporujeme manželství gayů“. Čelili proto taktéž žalobě a prohráli (více na BBC).

Tolerance homosexuálů včera a dnes

Homosexualita byla v Anglii trestná i za doby II. světové války, jak pěkně ukazuje film Kód Enigmy. Uznání se v této zemi homosexuálové dočkali až roku 1967, kdy jejich soužití přestalo být nelegální. Člověk by očekával, že odměnou za takovou toleranci a vstřícnost od většinové společnosti bude taktéž tolerance z druhé strany – vstřícnost ze strany dříve utlačované menšiny, tedy homosexuálů, k ostatním menšinám (věřící křesťané jistě takovou jsou). A ejhle, při pohledu na oba výše uvedené příklady se může zdát, že tomu tak někdy není.

Provokace

První, co mě při čtení podrobností těchto případů napadlo, je fakt, že jde o zbytečnou a nehoráznou provokaci. Tak jako islámští teroristé dělají špatnou reklamu islámu, tak i gayové, kteří jezdí kteří do křesťanského hotelu s vědomím, že uvádějí jejich provozovatele jemně řečeno „do rozpaků“, skutečně je však staví před velké morální dilema, nejsou z mého pohledu příliš šťastnou vizitkou této jinak orientované skupiny lidí.

Zásadní je vzít v úvahu, že současná Anglie gayům nabízí nepřebernou škálu možností žít podle svého přesvědčení (kdyby skutečně neměli možnost ubytovat se téměř nikde nebo by jim značná část podnikatelů své služby odpírala, bylo by jistě na státu, aby se postaral o nápravu).

Faktem je, že nejbližší ubytování Sea Retreat, které není křesťanské, leží jen pár desítek metrů od hotelu Chymorvah a řada dalších hotelů je v okruhu pár set metrů. Stejně tak, když se podíváte na pekařství v Belfastu, najdete jich dost a dost.

To znamená, že kdo chce uspokojit své menšinové zaměření nebo názor, má k tomu rozhodně dostatek možností. Selský rozum říká, že skinhead asi nepůjde na koncert anarchistů, alkoholik se bude zbytečně rozčilovat v čajovně, když hospoda je hned za rohem, trafikanta nikdo nenutí prodávat výherní losy, pokud je vyléčeným hazardním hráčem, atd. Drtivá většina soukromých podnikatelů dnes nemá problém vyhovět komukoli, protože jde primárně o peníze, ne o víru (každý, kdo odmítne někoho obsloužit, přichází také o část zisku, což je třeba zdůraznit – křesťané mohli vydělat více, ale kvůli víře zisk oželeli).

Podnikání bez víry

Verdikt soudu v případě pekařství říká, že se jedná o diskriminaci: pokud dodáváte dorty na svatby, musíte je dodávat bez rozdílu všem, tedy i na ty svatby, které jsou proti vašemu přesvědčení. Nemáte možnost říci ne jakémukoli přání zákazníka, které není v rozporu se zákonem, i když jde však takové přání proti vaší víře nebo vnitřnímu etickému přesvědčení.

Připomíná mi to trochu chladnou logiku, kdy strojvůdce vlaku do Osvětimi mohl s klidem říkat: to je jen moje práce, nedělám přece nic špatného, i když se mi to vlastně vůbec nelíbí … jen plním nařízení. V rozporu s tehdy platnými zákony jistě jeho činy totiž nebyly, s vnitřním přesvědčením či vírou dost možná ano.

Příklady k zamyšlení

Díky těmto soudním precedentům jsem zvědav, jak budou obdobné kauzy řešeny v budoucnu a především, zda bude stejným metrem měřeno všem bez rozdílu! Níže pár křiklavých příkladů k zamyšlení a čtenářově úvaze, jak by asi mohly dopadnout, kdyby se dostaly k soudu:

Metafory práva

Střet víry a rovnoprávného zacházení je samozřejmě velmi citlivé a složité téma. Nicméně, osobně si myslím, že není příliš šťastné dávat přednost naprosté rovnosti všech před vlastní vírou každého jednotlivce. Právo, které se snaží vyšlapat a ohradit cestičku někomu, kdo je v úzkých nebo utlačován, je jistě dobré. Ale právo, které říká, že jste-li zahradníkem, musíte pěstovat také kopřivy, i když se vám osobně ani za mák nelíbí a rostou ještě k tomu všude kolem, to už mi příliš nevoní.

Vše má své hranice a proto i tolerance, která je zcela bezmezná, se stává aktem dobrovolné sebevraždy (pochopení pro toho, kdo mi chce vrazit nůž do zad, je jistě fascinující, ale bude mít jen krátké trvání).

Nemám nic proti homosexuálům ani křesťanům, byť nepatřím ani k jedněm z nich. Je mi ale upřímně líto, když vidím, že někdo může být tak netolerantní, byť sám byl ještě před pár desítkami let v pozici utlačovaného.

* Pod čarou

Za pozornost stojí i krátký popis Anglie poloviny dvacátého století z úst Alexandra Tomského, který vysvětluje, že v té době bylo zcela běžné, že dva mladí lidé bez oddacího listu nezískali ubytování v žádném hotelu, pornografické časopisy byly zakryty, v BBC se nemluvilo sprostě atd.

Facebook Twitter Google plus