Kaleidoskop 2017/04

Dobro a zlo 2. – já a ti druzí … vlastní prospěch nebo spolupráce?

Poměrně často mi přichází na mysl otázka, jak by svět vypadal, kdyby všichni dělali to či ono, resp. jaké jsou vlastně jejich motivace a jak je možné změnit chování lidí v oblasti egoismu. Rozhodující v takové úvaze obvykle je, zda má člověk přihlédnout k „většímu“ dobru celku a nebo sledovat přednostně své vlastní cíle. Tyto dva faktory nejsou totiž mnohdy v souladu. „Velký“ prospěch pro celek není jen součtem jednotlivých „malých“ užitků jednotlivců – mnohdy je tomu právě naopak. Lze to s trochou nadsázky přirovnat k situaci, kdy pejsek s kočičkou pekli dort, ale i když do něj dali samé dobré věci, tak výsledný celek (součet dílčích ingrediencí, kde každá sama o sobě je zaručeně dobrá) dobrý nebyl.

Spolupráce

Dostávám se tak vlastně k podstatě lidské spolupráce, kterou lze nahlížet i jednoduše ekonomicky:

„Lidská kooperace je definována jako individuální chování zahrnující osobní náklady (cost) při společné činnosti, která přináší prospěch (benefit) jiným členům jedincovi skupiny. Prospěch náklady převyšuje.“ [KOUKOLÍK, František. Sociální mozek. 1.vyd. Praha: Karolinum, 2006. s. 39]

Pár konkrétních příkladů:

Povinné očkování

Kolem povinného očkování se vedou již dlouho diskuse: měl by jedinec mít právo očkování odmítnout? (řeč je o povinném očkování proti tuberkulóze, záškrtu, tetanu, černému kašli, dětské obrně … atd.) Odpovědět lze naprosto jednoduše – záleží pouze na tom, zda se rozhodne upřednostnit „dobro“ jednotlivce nebo „dobro“ celku, tedy společnosti, do níž však sám neoddělitelně patří. Jeho rozhodnutí, je-li posíleno i stejnými rozhodnutími ostatních, se mu tak může vrátit jako bumerang.

Skutečně, celá otázka je v samé podstatě takto triviální. Očkování s sebou nese jistá velmi malá rizika komplikací, která však mohou jednotlivému člověku připadat jako nezanedbatelná, či spíše zbytečná, pokud z nich nemá žádný přímý užitek – užitek z očkování je totiž pouze nepřímý, zprostředkovaný tím, že se ostatní také podrobí očkování a určitá nemoc tak zmizí jako hrozba. Spousta lidí však kalkuluje rizika především s ohledem na sebe a úvaha pak zní: „Pokud nenechám své děti očkovat, velmi pravděpodobně se jim nic nestane, protože pokud budou očkovaní všichni ostatní, hrozba onemocnění je vlastně beztak mizivá. Já tak mohu ušetřit děti rizika možných komplikací a můj zcela egoistický čin společnost stejně neohrozí.“ … no jo, jenže co když takto bude nakonec uvažovat každý? Jeden nikdy neví!

(Pod čarou: osobně si myslím, že by měl jednotlivec mít právo odmítnout povinné očkování jen s tím, že si bude v případě onemocnění některou z chorob, na něž je očkování cíleno, léčbu hradit z vlastní kapsy.)

Blokování reklamy

Reklama na internetu člověka mnohdy značně otravuje (všechny ty blikající bannery …), takže jsou k dispozici programy, které ji umožňují blokovat. Pokud reklamu zablokuji, mohu si být jist, že tím nikoho jistě sám jako jednotlivec neohrozím. Celý problém však vězí v tom, že jen díky reklamě existuje na internetu skutečně velké množství kvalitního obsahu, který je vlastně „zdarma“, resp. je zaplacen právě nepřímo reklamou. Blokování reklamy „ve velkém“ tak nakonec může zničit spoustu kvalitního obsahu. Když bude reklamu blokovat každý, webové stránky se pak neuživí a jejich autoři je přestanou provozovat nebo budou chtít zaplatit za jejich zobrazení přímo od uživatelů. Zájem každého jednotlivce (nevidět pokud možno reklamu) tak vlastně jde proti zájmům celku (mít široký obsah internetu dostupný zdarma). Pár lidí s blokováním reklamy internet jistě snese, co když ale bude reklamu skutečně blokovat každý? Zaplatíme pak všichni!

Torrenty

Dalším příkladem je síť BitTorrent, která umožňuje sdílení dat mezi uživateli. Pominu na chvíli, že jde často o sdílení nelegálního obsahu, protože je sdílen i obsah legální (volba je na každém, pro kterou variantu se rozhodne). Princip BitTorrentu je, že uživatel soubory nejen stahuje ale zároveň poskytuje i ostatním, aby si je od něj v případě zájmu zkopírovali. Řekneme, že je to analogie samizdatové knihy za minulého režimu, kterou si od sebe její majitelé opisovali na strojích.

Pokud by ji nikdo z nich nechtěl půjčit druhému, zmizela by však z oběhu. I při BitTorrentu tedy nastává situace, že někteří uživatelé data jen stahují a nenabízejí je druhým (je to jednodušší, bezpečnější … prostě ekonomičtější s ohledem na krátkodobé zájmy jednotlivce). Pár takových „vyčůraných“ lidí síť BitTorrent jistě snese, co když ale přestanou data nabízet všichni? BitTorrent přestane fungovat!

Děti

Zpátky z IT do běžného života. Velkým a výrazně důležitějším tématem jsou také děti. Každý jednotlivec (technicky vzato spíše pár) má jistě právo nepořídit si je. Je to svobodná volba. S dětmi je mnoho práce, stojí spoustu peněz, roztomilé jsou jen pár let, máte díky nim výrazně dříve šedivé vlasy … co Vám budu povídat. Sám mám dvě! Jenže když se rozhodne mít pohodlnější život bez dětí skutečně každý, jak to s námi asi dopadne? Vymřeme, resp. „převálcují“ nás Ti, kdo smýšlí jinak, dost možná méně sobecky!

Kdy vzniká hromada?

Celý problém lze připodobnit k otázce vzniku hromady. Kolik zrnek písku je potřeba k tomu, aby před Vámi vznikla hromada?

Odpověď samozřejmě nikdo nezná. Jedno, dvě nebo deset … to jistě není ještě hromada. Tisíc nebo deset tisíc už možná ano? Ale kdo ví.

A stejné to je s uvažováním ve všech podobných příkladech, kdy jednání jednotlivce samo o sobě neznamená pro celek nic, ale nikdo vlastně přesně neví, kdy nastane onen zlom (hromada), která celek položí na lopatky“.

Příkladů je nespočet

Bylo by možné vyjmenovávat další a další příklady. Z oblasti ekologie (moje třídění odpadu a upřednostňování chůze nebo jízdy na kole před automobilem jistě planetu nezachrání, ale co když se takto šetrně začne chovat každý), terorismu (když se vrhneme společně na toho lumpa s pistolí, co unesl naše letadlo,bude odzbrojen a my zachráněni, i když je tu riziko, že možná někdo z nás jako jednotlivec bude zraněn nebo zabit; když budeme všichni jen sedět a bát se samostatně o své životy, jsme ztraceni však zcela určitě), a mnoho dalších …

Vězňovo dilema

Vězňovo dilema spočívá v tom, že: dva vězni mají možnost spolupracovat nebo nespolupracovat při útěku a výsledný stav jejich trestu závisí na jejich rozhodnutí. Pokud si pomáhají, utečou z vězení – je to tedy maximální benefit, který přináší spolupráce. Když jeden podrazí druhého, má udavač zkrácený trest a druhý naopak zvýšený za plánování útěku … existují ale i mnohé další variace tohoto dilematu.

Související teorie kooperativních her je ideálním prostorem k cvičení fantazie, jak to dopadá, pokud lidé spolupracují a nebo naopak pokud myslí pouze na sebe. Někdy příště se k tomuto principu vrátím podrobněji. Ale jen pro představu ještě jedno zadání: představte si deset lidí u červeného tlačítka; žádný nevidí, co dělají ostatní (např. samostatné místnosti); každý může vyhrát 500 Kč pokud on a také nikdo z ostatníchpo celých deset minut nestiskne červené tlačítko; ten, kdo červené tlačítko stiskne, dostane jen 100 Kč a všichni ostatní nedostanou nic.

Ve skutečnosti tento pokus dopadá většinou tak, že někomu „rupnou nervy“ (nevěří ostatním, že budou trpělivější než on sám) a spokojí se právě jen se 100 Kč. Ostatní odcházejí s prázdnou. Když se však výjimečně najdou lidé, kteří si věří, je to pak velký zisk pro celek (každý získá 5x víc, než kdyby myslel jen sám na sebe).

Táhnout za jeden provaz

Nietzsche v knize Genealogie morálky říká: „Člověk je zvíře, které může slíbit“. To znamená, že člověk si je vědom budoucnosti a nejedná pouze instinktivně jako zvířata (nutno připomenout, že i veverka sbírá zásoby na zimu instinktivně a ne proto, že by „přemýšlela“ o zimě a „plánovala“ v pravém slova smyslu.)

Budoucnost tedy ovlivňujeme svými činy, které máme možnost předem promýšlet, plánovat a rozhodnout svobodnou vůlí. A jen když budeme mít víru v to, že dobro celku je užitečnější nejen pro nás, ale také pro naše děti a další generace, pak budeme jednat méně sobecky a krátkozrace. „Velký“ prospěch pro celek je tak nakonec prospěchem i pro nás – tedy pokud se díváme dále do budoucnosti a uvažujeme v širších souvislostech (jedná se o opak rozšířeného uvažování „utrhni co můžeš a zmiz, než to udělá někdo jiný“). Táhnout za jeden provaz se vyplatí, chce to však víru všech zúčastněných a jistou sebekázeň.

Čím větší celek, tím horší jsou však vyhlídky spolupráce. Nedělám si iluze, že může třeba Rusko, Čína, Evropa i USA společně „táhnout za jeden [celoplanetární] provaz“. Jedno město či ves však už mnohdy ano. Jedna domácnost, sportovní tým nebo pracovní kolektiv pak bezpochyby spolupracují ještě lépe.

Facebook Twitter Google plus