Kaleidoskop 2016/15

Inflace – Co to je? Inflace od A do Z!

Co inflace vlastně znamená, jak se počítá a jak ovlivňuje život běžného občana? Následující článek se snaží být jednoduchým průvodcem v tomto nadmíru složitém tématu. Pokusím se srozumitelně laikovi vysvětlit, jak je jeho život inflací dotčen, a zda je pro něj inflace vlastně dobrá nebo špatná. (kapitoly: definice, vznik, výpočet, inflační cíl, nemovistosti, akcie, důsledky)

Inflace

Inflace je definována podle Wikipedie jako „nárůst všeobecné cenové hladiny zboží a služeb“ a je způsobena „nadměrným růstem peněžní zásoby“. Na celou věc je však dobré podívat se trochu zblízka a „lidsky“ tak, aby byla srozumitelná na konkrétních příkladech. Původem slova je latinské inflare – nafouknout, zvětšit objem (v tomto případě samozřejmě objem, tedy počet, peněz v ekonomice).

Kdy inflace vzniká?

Představte si, že jste provozovatel kadeřnického salonu nebo prodejce potravin typu „večerka na rohu. Ve chvíli, kdy se Vám u dveří začne tvořit fronta (případ kadeřnictví), protože se znenadání chtějí všichni zkrášlit, a nebo začnete mít poloprázdné regály (případ večerky), protože Vám lidé zboží berou doslova „pod rukama“, asi si v takovou chvíli řeknete, měl bych zdražit, abych více vydělal. A to je moment, kdy dochází k inflaci, protože to, co včera stálo méně, stojí najedenou více, tedy pokud se to děje v plošném měřítku (samozřejmě pokud zdraží jeden dobrý řemeslník jen proto, že se o něm rozkřiklo, že je spolehlivý a šikovný, je to výsledek konkurence, ne inflace. Pokud ve všech obchodech zdraží rohlíky z 1 Kč na 2 Kč a cena masáže ve všech salónech z 300 Kč na 600 Kč, patrně to bude inflace).

Kde se peníze na inflaci berou?

Důležitá otázka samozřejmě je, kde lidé najednou vzali ty peníze, za které začali hromadně více nakupovat nebo využívat služeb. Velkou roli ze hraje psychologie:

  1. Rozpouštění úspor: Může se jednat o „pouhé“ přesvědčení, že nemá smysl spořit, ale jednoduše více utrácet (užít si dnes, protože zítra bude dráž). V extrémnějším případě dojde i k vybírání a utrácení již existujících úspor (je třeba se předzásobit, protože zítra budou mé úspory již zcela bezcenné)
  2. Bankovní úvěry (dluh): Vyjma rozpouštění úspor je možné jít ještě o krok dál a to zadlužovat se. Pokud mají bankéři dobrou náladu a jsou ochotni peníze půjčovat, případně je v této snaze podporuje i centrální banka, do oběhu se dostává více peněz, které samozřejmě musí pokrýt víceméně stejný počet kadeřnických i masážních salónů, večerek atd. (mé příklady výše), takže se logicky cena zvedá, protože peněz je více, ale svět, který mají pokrýt zůstává stejný.

Jak si inflaci obrazně nejlépe představit

Inflaci si lze představit dost dobře například jako území republiky (plochu) pokryté od jednoho konce ke druhému třeba stokorunami, po inflaci, tedy rozmnožení stokorun, pak už musí bankovky ležet na sobě ve dvou vrstvách, takže tam, kde dříve byla jen jedna, jsou nyní již bankovky dvě, po příští inflaci tři atd., přičemž jejich vrstva (nominální hodnota) vyjadřuje vždy cenu za dané území. Takto je jasné, že při inflaci, tedy zvětšení peněžní zásoby, musí stejný m2 půdy stát více, neboť na něm metaforicky „leží“ více bankovek.

Jak se inflace počítá?

Do teď byla řeč o skutečné inflaci tak, jak byla historicky vždy nahlížena, tedy jako skutečné „nafouknutí“ peněžní zásoby. Ovšem celé kouzlo inflace spočívá v tom, že je dnes chápána a veřejnosti prezentována zcela jinak – podle takzvaného indexu spotřebitelských cen, který počítá Český statistický úřad (ČSÚ). Jednoduše se vezmou ceny vybraných věcí a služeb (tzv. spotřební koš), které tento úřad považuje za relevantní pro běžného občana, a sleduje se jejich změna. Problém však je, že se jedná o VÝBĚR. To znamená, že existují věci, které v koši nejsou zahrnuty nebo tam jsou zahrnuty jen částečně. To je právě kamenem úrazu, který vysvětluje, jak to že se na stránkách úřadu dozvíte, že průměrná roční míra inflace v roce 2015 byla 0,3 %, když jinde zjistíte, že peněžní zásoba se ve stejném roce zvětšila cca o 10%. Selský rozum přece napovídá, že by vše mělo být dražší právě o 10% z oněch nových peněz, nebo ne? Klam je právě v tom, že ony nové inflační peníze nejsou rozloženy rovnoměrně (podle mého příkladu s republikou pokrytou bankovkami výše řekněme, že by nové peníze byly pokládány třeba pouze na města a ne vesnice, takže by cena m2 rostla jen ve městech, zatímco na vesnici nikoli – více o této nerovnoměrné distribuci níže).

Kam ty peníze mizí?

O tom, že banky rok o roku významně zvyšují celkový objem peněz v ekonomice není pochyb. Můžete se o tomto faktu dočíst na mnoha místech, cituji alespoň z článku mého oblíbeného ekonoma Pavla Kohouta:

ačkoli spotřebitelské ceny rostou velmi pomalu, neznamená to, že inflace neexistuje. Měnová inflace (objem peněz v ekonomice) roste normálním tempem v USA (tj. asi sedmi procenty ročně), v eurozóně dokonce přesahuje 10 procent. Totéž platí pro některé nečlenské země jako Švédsko nebo Česko. Spotřebitelské ceny zde rostou velmi pomalu, ale měnová inflace je dvojciferná.

Zásadní je tedy odpovědět na otázku, kam ty peníze mizí? Jak to, že peněz přibývá a ceny jsou přitom stejné? Zázrak? Nikoli! Nové inflační peníze prostě jen nejsou vidět na inflaci počítané ze spotřebního koše ČSÚ – to je celé kouzlo. Jednoduchou vylučovací metodou totiž zjistíte, že tyto peníze jdou patrně tam, kam obsah spotřebního koše nedosáhne – tedy především do oblasti investic.

Inflační cíl – k čemu je ta inflace vlastně dobrá?

Centrální banka si stanovuje tzv. inflační cíl, který je součástí její „měnové politiky. Co už se však na stránkách ČNB nedozvíte je, k čemu je inflace zapotřebí a proč se o ni centrální banka snaží? Velmi zjednodušeně řečeno: protože ekonomika by měla růst (ponechme nyní stranou, zda je to skutečně smysluplný cíl), a tak centrální banka nechce, abyste peníze schovávali doma pod polštářem, ale naopak, abyste je utráceli nebo alespoň někde uložili (fond, banka atd.). Peníze, které uložíte v bance, totiž banka využije opět k dalším půjčkám, tedy najde někoho, kdo je ochoten je utrácet ve chvíli, kdy Vy utrácet nechcete.

Princip inflace je tak vlastně motivační. Tak jako železo postupně reziví, tak i peníze se díky inflaci nenápadně „rozpadají“, resp ztrácejí svoji hodnotu. A to Vás má motivovat k tomu, abyste je neschovávali doma ve slamníku. Jednoduchým výpočtem se dostanete k následujícím číslům. Pokud vezmu 100,– Kč a nechám je ležet dvacet let doma v šuplíku, změní se jejich hodnota na 67,– Kč za předpokladu, že je stabilní inflace 2 % (aktuální cíl ČNB). Pokud bude ve stejném období inflace 4% (obvykle ekonomové považují ideální inflaci právě mezi 2 – 4%), změní se hodnota stokoruny na 44,– Kč, tedy méně jak polovinu. Inflace tak jde vždy proti úsporám a snižuje jejich hodnotu.

Pokud si chcete s inflací zkusit vlastní modelové příklady, využijte v Excelu funkci „budhodnota“, která umožňuje i modelování splátek při půjčkách nebo spoření. Případně si stáhněte můj XLS soubor, kde stačí doplnit počáteční hodnotu, inflaci a počet let.

Inflace mimo spotřební koš

Zpět k otázce „kam ty peníze mizí“? Je jasné, že odcházejí v drtivé většině mimo spotřební koš (potraviny, oblečení, energie, vybavení domácnosti, elektroniku, běžné služby, atd.), protože zde inflace není aktuálně patrná. Největší inflace je znatelná v oblasti investic, kam patří především akcie a bohužel i nemovitosti.

Nemovitosti

Ve spotřebním koši není zahrnuta cena nemovitostí přímo, protože pořízení nemovitosti se považuje za investici a nikoli za spotřebu (od toho je to přece SPOTŘEBNÍ koš), a tak nejsou změny v cenách nemovitostí na inflaci patrné přímo. Přes spotřební koš se z nemovitostí do inflace započítává pouze tzv.: Imputované nájemné“ (viz CZSO: Je to hypotetické nájemné, jež by majitelé obydlí, ve kterých bydlí, inkasovali, kdyby je pronajímali. Anebo naopak, je to hypotetické nájemné, které by museli platit, kdyby tato obydlí nevlastnili, ale měli je v pronájmu.)

Pokud se podíváte na statistiku ceny bydlení ve Spojeném království (níže UK house prices from 2005) od krize v roce 2008, je rostoucí inflační trend více než zřejmý – cena bydlení strmě roste.

Statistika ceny bydlení ve Spojeném království

U nás křivka není tak příkrá, ale směr vývoje je obdobný. Níže graf Českého statistického úřadu ukazující ceny bytů mezi lety 2005 – 2016.

Graf Českého statistického úřadu ukazující ceny bytů mezi lety 2005 – 2016.

Bohužel bytová výstavba se v příslušných letech snížila, což jen podporuje zvýšení ceny bytů – bytů není prostě dost pro všechny zájemce. Kdyby byl dostatek nových a levných bytů (to samozřejmě nelze zařídit mávnutím kouzelného proutku), nemusela by cena nemovitostí tak rychle růst. Níže graf ze Spojeného království 1969 – 2013 (Housebuilding in the UK by year)

bytová výstavba se v příslušných letech snížila: graf ze Spojeného království 1969 – 2013

A zde obdobný graf bytové výstavby ČSÚ: byty dokončené 1998 – 2016

graf bytové výstavby ČSÚ: byty dokončené 1998 – 2016

Výsledek tedy je, že na trhu není dost nemovitostí, které by mohly nasytit poptávku. Poptávka po bytech je tak stále větší, než je jich nabídka, a cena tak stále stoupá a stoupá. Jak zde hraje roli inflace? Právě tak, že banky ve snaze podpořit ekonomiku, nabízejí levné půjčky, aby lidé mohli snáze stavět nové domy a byty. Jenže lidé nechtějí stavět, protože jednodušší je samozřejmě koupit již něco „hotového“ a ještě důležitější je, že chybí vhodná místa. Těžko postavíte nový dům v centru města, protože tato plocha je již obsazena, a stavět na volné ploše 100 km za městem není zrovna lákavé, takže co s tím? Výsledkem je tedy stav, kdy se místo nové výstavby spekulanti/investoři přetahují s obyčejnými lidmi, kteří by chtěli bydlet ve vlastním. Levné a dostupné půjčky tak vytvářejí inflační potenciál, který slouží jako kanónenfutr“ pro dvě skupiny, které se intenzivně přehazují v ceně při „aukci již existující nemovitosti: 1) lidé, kteří pouze spekulují na zisk a nemovitosti k vlastnímu bydlení vlastně nepotřebují, 2) lidé, co nemovitost k vlastnímu bydlení potřebují. Výsledkem takové „přetahované“ je samozřejmě inflace, resp. rostoucí cena nemovitostí.

Akcie

Druhou a mnohem významnější baštou investorů je akciový, případně komoditní, trh. Státní dluhopisy (tzv. „bondy“), které dříve poskytovaly solidní zajištění a mírný výnos, jsou dnes bohužel téměř nepoužitelné ke zhodnocování úspor (např. aktuálně:německé dluhopisy se splatností pět let s výnosem -0.41%, japonské -0.11%, americké +1.88% dle bloomberg.com, za německé a japonské dluhopisy tak dostanete po pěti letech zpět méně, než jste za ně zaplatili – kdo soudný je tak může kupovat? Dle mého pouze centrální banky, které jako jediné nemusí být ziskové, protože si mohou vytvořit neomezené množství peněz).

Pomineme-li mnohem složitější a nejistou možnost, a to dát peníze do vlastního podnikání, zbývají tak akcie jako poslední volba na zhodnocování úspor. A je to vskutku znát! Níže graf S&P 500 (akcie pěti set nejlepších amerických firem vybraných týmem analytiků a ekonomů agentury Standard & Poor, jedná se o firmy jako Apple, Honeywell, eBay, Starbucks, Adobe, Harley-Davidson, Motorola, 3M, Boeing, Nike, Amazon, Facebook, Coca Cola, McDonald's atd.) který od roku 2009 vystoupal na neuvěřitelný trojnásobek!

graf S&P 500, akcie pěti set nejlepších amerických firem

Inflace na akciovém trhu je však znát nejen v Americe, ale i v Evropě. Níže graf DAX (Deutscher Aktienindex, čili německý burzovní index do něhož se započítává 30 nejvýznamnějších německých společností jako Adidas, BMW, SAP, Volkswagen, Siemens atd.), který od roku 2009 vzrostl 2,7 krát.

graf DAX, Deutscher Aktienindex, čili německý burzovní index do něhož se započítává 30 nejvýznamnějších německých společností

Komodity

Komodity Komodity jsou na rozdíl od akcií "vidět" na spotřebním koši dobře, protože představují suroviny nutné například k výrobě potravin, pohonných hmot atd. Takže pokud není velká inflace (ta měřená ČSÚ), nebudou patrně ani příliš růst ceny komodit, které by zdražovaly výrobu. Je to vidět třeba na grafech rýže (Rice), pšenice (Wheat) nebo oceli (Steel), tyto meziročně nerostou.

graf rýže

graf pšenice

graf ocel

Mezi komodity patří ovšem i zlato (Gold), které je i přes mírný propad dnes na 1,8 násobku ceny, jež mělo v roce 2008. Takže na zlatě se inflace podepsala, resp. cena dlouhodobě roste díky poptávce a dostatku "nových" peněz.

graf zlato

Závěr

Je tedy myslím už zřejmé, kam ony nové inflační peníze „tečou“ a proč tedy nemáme velkou inflaci (či hyperinflaci), tedy alespoň ne tu podle ČSÚ, a to i přesto že banky chrlí peníze jako o život. Inflaci jednoduše máme, jen není patrná na spotřebě, ale na nemovitostech a akciích, které se však nepromítají do statistik ČSÚ (nemovitosti jen malou měrou přes nájemné). Kdyby se počítala inflace „všeho“ a ne jen spotřebního koše, byla by právě rovna oněm cca 10% nových peněz, které meziročně vyprodukují evropské banky.

Zásadní rozdíl mezi nemovitostmi a akciemi však je, že bydlet potřebuje asi každý normální člověk, a proto se inflace, která zvedá ceny domů a bytů, dotýká prakticky všech.

Dlužno též připomenout, že investoři nejsou jen kapitalisté s buřinkou a doutníkem sedící na pytli zlaťáků, kteří chtějí stále více a více, ale také penzijní fondy, kam si mnozí ukládají úspory v domnění, že si tak přilepší na stáří. A tyto fondy nemají zrovna na výběr, kam s penězi. Takže, s trochou nadsázky, k inflaci na akciových trzích vlastně nepřímo přispívá i každý, kdo svěří své úspory nějaké investiční instituci (fond, banka).

Ekonomové a centrální bankéři, kteří by si přáli větší inflaci (tedy tu počítanou podle ČSÚ ze spotřebního koše), by vlastně jednoduše chtěli, aby cena spotřebního zboží a služeb rostla. To je však možné docílit jen tak, že bude větší „hlad“ než možnost tento „hlad“ uspokojit. Ovšem zkusme si to představit reálně. Aby kadeřníci a maséři zdražili plošně, museli by mít u dveří frontu lidí, kterou nestíhají odbavit. Jenže běžní lidé potřebují jejich služby jen párkrát za rok a těžko jich znenadání začnou využívat dvojnásob často jen proto, že si na masáž nebo účes mohou nyní levně půjčit. Stejně tak asi nestoupne spotřeba praček (máme doma jednu a zatím slouží skvěle, takže nač druhou dokud se nepoláme?), mobilů (mám dva, jeden hlavní, druhý záložní, a že bych potřeboval další? děkuji nechci), chleba (do mého žaludku se více bochníku než dříve nevejde), aut (BMW by bylo patrně hezčí než náš Hyundai, ale za půjčku nebo rozpuštění úspor pro děti to asi nestojí) atd. Suma sumárum, ač si to mnoho lidé nemyslí, máme se vlastně skvěle a těžko si pořizovat nové věci, resp. využívat více služby, když na to naše životy prostě nestačí.

A tak nezbývá než kroutit hlavou nad marnou snahou ekonomů povzbudit někoho, kdo už má plné břicho, k dalšímu jídlu. Dále také doufat, že bitva mezi investičními spekulanty a lidmi, kteří bydlení potřebují, nyní dotovaná „levnými“ inflačními penězi, neučiní z bydlení za pár let extrémně drahou záležitost. A na konec snad ještě popřát všem držitelům akcií pevné nervy, až zase jednou nastane panika na trhu ve chvíli, kdy se zjistí, že o předražené akcie vlastně nikdo nemá zájem a ukáže se, že jsou to jen bezcenné kusy papíru (tedy ony jsou to dnes opět spíše jen jedničky a nuly v počítači, které pouze několika vyvoleným majoritním akcionářům umožňují ovlivňovat chod vybraných firem, pro všechny ostatní to jsou pouze nástroje možného budoucího zisku a nic víc. Zatopit s nimi nejde, sníst je nelze).

Seriál článků #inflace #deflace

Facebook Twitter Google plus