o mně / blog / poezie / obrazy / životopis / weby / senát / kontakt
Kaleidoskop 2016/12
Akciové trhy – zbytečný vysavač firemního kapitálu?
Smyslem akciových trhů v dávné minulosti byla především možnost firem získávat nové finanční prostředky ke svému růstu. Jedná se o moment, kdy firma vstupuje na burzu, takzvaný „primární úpis akcií (IPO)“, posléze případně i další vlny vydávání nových akcií.
IPO
Aby firma získala kapitál a nemusela do banky, která půjčku často zatíží velkým úrokem a termíny splátek, získá firma nový kapitál tak, že nabídne svůj podíl formou akcií veřejnosti. Když je u investorů o akcie zájem, může si firma mnout ruce, protože peníze získá a úroky žádné platit nemusí, a když se firmě poté i daří, mohou jásat i investoři, protože cena akcií roste. Velké množství malých investorů s drobnými vklady tak dalo v minulosti dohromady potřebný kapitál pro stavbu železnice, nákladné zaoceánské flotily, továrny atd. Dnes tuto roli místo akciového trhu často přebírá takzvaný „crowdfunding“, kdy jednotliví investoři podpoří realizaci zajímavého projektu s tím, že dostanou i první výrobek, službu nebo skutečný podíl. Případně se jedná o čistou charitu, jen aby něco zajímavého a účelného vůbec vzniklo.
Co se tedy děje na akciových trzích?
Počet primárních úpisů akcií se dlouhodobě snižuje (trend USA od roku 1985). Dnes, když koupím akcie Samsungu, firma Samsung z nich neuvidí ani pětník (žádné nové nyní nevydává) – jinak řečeno, koupí těchto akcií firmě přímo nepomůžu, protože peníze za akcie obdrží spekulant, který je měl přede mnou a prodal mi je. Stejně tak i spekulant, který je koupí ode mě, podpoří zase nanejvýš mě. Jediný případ, kdy peníze dostane přímo firma, je již zmiňovaný primární úpis, tedy moment, kdy firma dává na trh zcela nové akcie, případně dodatečnou emisi nových akcií. (Kapitoly „historie burzovnictví“ nebo „význam a funkce burz“ jsou pěkně popsány např. v této diplomové práci).
Převlečené kasino
Burza se tak stala v podstatě obdobou sportovního sázení – když si vsadím v sázkové kanceláři na výhru určitého koně, ten z mé sázky nezíská přímo také ani pětník. Stejně tak sázka na výhru reprezentace ČR v ledním hokeji nepřinese tomuto týmu přímo ani korunu (ponechme stranou drobný díl, který z prosázených částek musí sázkové společnosti odvádět státu jako daň na podporu sportu nepřímo).
Problém je tedy v tom, že peníze, které dříve skrze burzu doputovaly do konkrétních firem jako důležitý kapitál pro jejich podnikání, nyní odcházejí na burzu, kde slouží ke koloběhu výměny akcií ( např. „dnes prodám Nokii, abych místo ní koupil rostoucí Apple. A zítra prodám Apple, protože to vypadá, že bude padat Libra a stoupat zlato“).
Jsou to ovšem tytéž peníze, které byste mohli vložit přímo do podnikání, řekněme k otevření vlastní restaurace či pekárny, nebo je půjčit příbuznému na jeho dílnu nebo jiný nápad, případně komukoli dalšímu, kdo by vůbec chtěl nějak podnikat. A tyto peníze „odtečou“ na burzu, kde pravděpodobně nepodpoří žádné jiné podnikání než výnosy spekulantů a samotný provoz burzy. Skrze akciové trhy tak firmy a celé „nefinanční“ podnikání vlastně přichází nepozorovaně o možný kapitál, který odplouvá do velkého burzovního kasina, kde si jej jednotliví aktéři vyměňují mezi sebou často dlouho dokola.
Fondy a spoření na stáří
Běžný člověk nejspíše neinvestuje na burze přímo. Ale pokud své peníze svěří penzijnímu nebo jinému fondu, ten za ně dnes koupí pravděpodobně právě i akcie, protože státní dluhopisy (jindy obvyklý a velmi jistý nástroj mírného úročení) dnes nenesou žádný úrok nebo dokonce úrok záporný – a peníze ve fondu je třeba přece zúročit.
Co s tím?
Pokud někomu svěřujete peníze, je dobré vědět, co s nimi dělá a jaké věci tedy prospívají nebo škodí. Je naivní představa, že by burzovní systém mohl být změněn nějakou revolucí „shora“. Pokud si však většina lidí uvědomí, co se s jejich penězi děje (vím, také poněkud naivní představa, ale stále o něco realističtější stran pravděpodobnosti) a začnou s nimi nakládat jinak, může svět vypadat přece jen jinak.
