Kaleidoskop 2016/11

O svobodě aneb proč je okřídlené heslo "svoboda jednoho začíná tam, kde končí svoboda druhého" v životě málo použitelné?

Poslední dobou hodně přemýšlím nad svobodou. Je to s ní stejné jako se zdravím. Dokud ji člověk má, ani mu nepřijde na mysl. Ovšem tento intuitivně často používaný termín je poměrně ošemetný, protože si jej jako obvykle každý vykládá trochu jinak. Pěkný rozbor možných přístupů k ní ukazuje například prof. Jan Sokol v přednášce „Svoboda a co s ní?“. Rozlišuje zjednodušeně řečeno tři typy svobody:

  1. Překonávání základních překážek (klíče od bytu, útěk z vězení …)
  2. Výběr z daných možností (hlasovací lístky u voleb, jídelní lístek, sortiment v supermarketu …)
  3. Seberealizace (vývoj vlastního software, založení firmy …)

Rozdíl mezi druhým a třetím typem nazírání na svobodu je jednoduše v tom, že při svobodném výběru z předem daných možných variant se často ukáže, že ani jedna není ta správná (boty jsou sice hezké, ale mají špatné číslo nebo jsou pro změnu moc drahé, jídlo v nabídce restaurace nevyhovuje mým chutím, žádná politická strana není bezchybná atd.). Třetí typ svobody tak dává ideální prostor k nalezení, resp. vytvoření toho, co nám při výběru z předem daných variant chybí.

Z pralesa chaosu k větší svobodě

Většina lidí však nejde tak daleko a limity svobody chápe spíše jako soubor omezení, které nám dávají ostatní lidé, společenské normy a zákony. Prof. Sokol poměrně elegantně ukazuje, že však právě díky určitým pravidlům a omezením můžeme využívat i značné míry nově získané svobody, takříkajíc „v rámci mantinelů“. Ideálním příkladem jsou dopravní předpisy – protože obecně platí, že se jezdí vpravo, můžeme se na této straně vozovky pohybovat bezpečněji a hlavně výrazně rychleji, než kdyby žádná konvence provoz neusměrňovala. Nebezpečí plynoucí z možnosti, že se kdokoli může náhle objevit v našem jízdním pruhu, by jistě většina označila spíš za větší chaos než za větší svobodu. Pravidla (používaná v rozumné míře) sice částečně omezují jednotlivce ale společnosti jako celku dávají větší svobodu. Obrazně řečeno chaotický prales mohou jednoduchá pravidla zcivilizovat a dát mu větší řád i průchodnost.

Od svobody k pavučině, do které se musí chytit každý

Extrémním příkladem, kdy předpisy jdou již často proti svobodě a svému původnímu poslání, je dle mého současné zákonodárství. Na počátku byl jistě dobrý úmysl nastavit základní pravidla, aby se lidem lépe žilo – každá obchod se mohl najednou opřít o předem daná pravidla, každý člověk mohl jasně odhadnout, jaký čin bude pro něj mít neblahé následky. Ovšem v situaci, kdy zákony pouze přibývají (každý se snaží podchytit ještě tu či onu novou situaci, možnost a výjimku) a nikdo se nestará o rušení starých, nadbytečných, resp. o celkovou pružnost a přehlednost systému (asi jako údržba zahrady, kam nelze květiny jen nekonečně přidávat) vzniká neviditelná pavučina, do které se lehce zamotá každý ve chvíli, kdo třeba jen špatně přejde ulici a nebo vysloví určitý názor. Přehledná krajina svobody je tak najednou zase nepozorovaně oklešťována a prvotní bohulibý záměr se pomalu zvrhává ve vlastní opak, asi tak jako jistě chvályhodná šetrnost se může v přehnané podobě stát lakomstvím.

Pingpongové míčky nebo gulášová polévka?

Proč je tedy okřídlené heslo „svoboda jednoho začíná tam, kde končí svoboda druhého“ v životě málo použitelné? Inu proto, že naše životy nepřipomínají pingpongové míčky, které se od sebe lehce odrážejí a pouze při výjimečně tvrdém střetu (porušení svobody: krádež, znásilnění, urážka) se promáčknou. Naopak, naše životy jsou utvářeny mnoha nepatrnými činy, které za sebou zanechávají dlouhé stopy – a ty ve velké míře ovlivňují míru svobody ostatních. Život tak připomíná spíše gulášovou polévku, ve které se vše pěkně míchá dohromady.

Například, když půjdu na veřejnou toaletu, míru mé svobody vykonat tam důstojně potřebu bude ve velké míře utvářet chování všech ostatních, kdo tam byli po poslední návštěvě uklizečky přede mnou (pomyslné pingpongové míčky se zde míjí, že ano), když se rozhodnu vytvořit vlastní webovou stránku, míru mé svobodné volby bude v danou chvíli určovat dostupnost a cena nástrojů k tomu určených (před deseti lety složitá a drahá záležitost, nyní díky snadným bezplatným řešením hračka téměř pro kohokoli). A konečně, když uklouznu na schodech poté, co tam malé dítě nechalo míček, komu lze připsat vinu za omezení mé svobody a ruku v sádře? (Mě, že jsem se špatně díval; dítěti, že je nepořádné; rodičům, že jej špatně vychovali; náhodě …?) Není tedy často v silách nikoho přesně určovat, kde začíná svoboda jednoho a kde druhého. Život je tak podle mě spíše plavbou gulášovou polévkou než jasným a přehledným pingpongovým zápasem.

Ostatně, podle teorie pingpongových míčků by byl nejsvobodnější asi trosečník na pustém ostrově, protože jej tam nemá kdo omezit. Ovšem problém je, že takový člověk nemá ani žádné možnosti svůj život rozumně naplnit.

Facebook Twitter Google plus