Kaleidoskop 2016/06

Dobro a zlo – malá etická rozcvička (od čokolády až po kanibalismus)

V reakci na mé poslední zamyšlení o lidských právech jsem byl dotázán, jak to vidím s „vyššími principy“ dobra a zla. Poděkoval jsem za a reakci a slíbil, že odpovím v příštím textu. Nuže zde je můj skromný názor na věc.

Otázky typu

jsou jednoduše „paotázky“ (termín prof. Komárka), čili zbytečné falešné dotazy, na něž nelze nikdy bezezbytku odpovědět. Každá z otázek hledajících nějaké vyšší dobro a zlo nutně musí narazit na fakt, že všichni lidé a jejich zájmy se jednoduše nikdy neshodnou. Co je dobré pro jednoho, není dobré pro jiného.

Je čokoláda dobrá?“ – pro všechny, kterým chutná a mohou ji bez zdravotního rizika jíst, zřejmě ano. Ale najde se jistě i dost lidí, kterým nechutná a nebo mají třeba cukrovku.

Je chování zvířat v ZOO dobré?“ – pro děti, které mají možnost vidět naživo a bezpečně exotiku, jistě ano. Pro chudáky lvi, kteří znuděně lelkují v zajetí asi už méně.

Dobro a zlo

Každou věc je tak třeba nahlížet vždy z více stran a co je dobré pro jednoho, je obvykle nějakým omezením či přímo újmou pro druhého. Málo kdy se stane, že zájmy zúčastněných stran shodují, například když závislý manžel přestane hrát na automatech, je to jistě dobré pro manželku a děti, ovšem co chudák firma provozující hazard a taky státní rozpočet, který přišel o daně z této činnosti. Příkladů by se dalo snést nespočet, ale tuto kapitolu lze poměrně jednoduše uzavřít tím, že při rozhodování, zda je něco dobré, se můžete odkázat na dva ohledy:

Nežijeme ve vzduchoprázdnu a pokud si chci dát dobrý oběd, musí někde jinde kviknout prasátko nebo alespoň zasténat brambora. Dělám si trochu legraci, ale samozřejmě o tom, jak brambora prožívá pod zemí a posléze třeba v dřevěné bedýnce svoji existenci víme jen velmi málo (holt své pocity nedává dost zřetelně najevo), a tak nám přijde konzumace brambor samozřejmá a bezproblémová na rozdíl od nám podobnějšího prasete, se kterým více soucítíme. Ovšem pokud se na věc díváme důsledně, tím, že bramboru sníme, omezujeme její existenci stejně jako existenci prasete.

Zlo a ještě větší zlo

Než usnete nudou, bude lepší se podívat na stěžejní problémy, které nejsou mezi dobrem a zlem, ale spíše v rozhodování mezi dvěma zly.

Představte si, že auto prezidenta republiky dostalo smyk se řítí po kluzké vozovce na tramvajový ostrůvek s deseti lidmi (místo prezidenta si pro zpestření dosaďte třeba Alberta Einsteina nebo jinou oblíbenou figuru) a Vy máte možnost na poslední chvíli strhnout volant tak, aby lidé byli ušetřeni, ale byl na životě ohrožen vzácný pasažér. Jak zvolíte? … pokud máte pocit, že tento příklad je z říše sci-fi a nemá smysl se jím zabývat, pak vězte, že již nyní Google usilovně pracuje na výrobě aut, která se budou sama řídit– a jistě přijdou situace, kdy nebude dost času upozornit živého řidiče, že přišla ta rozhodující situace . Čí život v případě nenadálé situace „nestranný“ počítač upřednostní? (… inspiraci možno hledat třeba i ve skvělém filmu 2001: Vesmírná odysea … pointa: „má větší cenu život astronauta nebo zdárné dokončení mise?“)

Za mantinely dobrých mravů

Další zajímavý příklad je Armin Meiwes – který se rozhodl zabít a sníst jiného člověka s jeho výslovným souhlasem (dilema toho případu tkví s trochou nadsázky v tom, co když si někdo řekne „hele, ten život stojí za starou bačkoru, udělám jednomu aspoň radost a nechám se dobrovolně zabít a sníst.“). Proti gustu žádný dišputát, ale jsou přece jen slušnější záliby. Problém této kauzy je, že se dva hledali, až se našli. 99% jiných by se sníst nenechalo, přinejmenším třeba z pudu sebezáchovy. Jenže co když si padnou do oka zrovna dva zvrhlíci, kteří nemají na práci nic lepšího, než takovou zhovadilost. Máme právo jim kazit štěstí?

Nevím, jak to bylo ve skutečnosti, ale pokud připustíme, že oběť, která dala souhlas že bude zabita a snědena, byla svéprávná při rozhodování, tak se Meiwes provinil „jen“ tím, že může sloužit jako špatný příklad, který nám kazí šablonu nazírání na svět (naše dobré mravy). Na činech Meiwese není rozhodně nic chvályhodného, ale pokud po dohodě a dobrovolně dělal s druhým člověkem něco zlého avšak „neobtěžoval“ tím nikoho dalšího, kdo by byl dotčen, pak vzniká otázka, zda je správné hájit jeho svobodu nebo spíš pravidla společnosti, která na takovéto výjimečné případy není prostě stavěna. Tak jak to často bývá – pokud je to jednodušší, je třeba přistřihnout realitu, tak aby se shodovala s naší šablonou, spíše než složitě šablonu kvůli něčemu zcela výjimečnému měnit (kdokoli prohlásí, že život je pro něj bezcenný, je považován automaticky za pošetilce ve společnosti, která na individuálním životě velmi lpí).

Protože 99% lidí na životě lpí, tak jedinec, který se rozhodne „jít proti proudu“ je prostě a jednoduše považován za pošetilého – obdobný problém je i s eutanazií ale nakonec i na toho, kdo si odmítne vzít při návštěvě nabídnutou čokoládu, bývá často pohlíženo s podezřením, když je to přece pro všechny taková pochoutka.

Etika jako vynález

Etika vyjádřená ve sbírce zákonů je jistě užitečná a správná. Je velmi účelná a společnosti jako celku prospěšná – je ale třeba přiznat, že není přirozená a vrozená, třeba jako dýchání, sací reflex nebo vylučování – těmto činnostem nás totiž nikdo učit nemusí, jdou nám samy od sebe, zatímco respektování zákonům je potřeba lidem tvrdě po léta vštěpovat výchovou a tresty. Etika zahrnující dobro a zlo je tedy také společenský „vynález“ (o tom jsem psal již minule), a proto se s ní musíme učit zacházet.

Facebook Twitter Google plus