Kaleidoskop 2016/05

Lidská práva – objev nebo vynález?

Rozdíl mezi objevem a vynálezem je zcela zásadní. Objevem se rozumí nějaké poznání skutečnosti, například přírodního zákona, který existuje bez ohledu na nás, řekněme gravitace nebo fotosyntézy. Vynález je naopak něco „nepřirozeného“, co nám sice zpříjemňuje život, ale samo o sobě by asi jen těžko existovalo, například kostkový cukr, BMW 507 nebo žárovka.

Důležité je rozhodnout, jestli lidská práva (deklarovaná roku 1948) jsou objevem nebo vynálezem. Podle mého skromného názoru jsou jasně vynálezem. Stačí jednoduchý pokus – zkuste na pár dní vyrazit do hluboké džungle a citovat tamní zvěři článek 3: „Každý má právo na život, svobodu a osobní bezpečnost.“ Asi nepochodíte. Lidská práva se tak zdají být společenským vynálezem, který nám má sloužit ke spokojenějšímu, důstojnějšímu a bezpečnějšímu životu. Jenže svět se mění. Žárovky nahradily úsporné zářivky a posléze LED světla. BMW již máme také v novější verzi, než svého času úžasný kabriolet 507, a mnoho lidí sladí třeba medem místo kostkového cukru, protože se zdá přirozenější. Lidská práva se však v zásadě nemění, protože jsou často chápána jako „přirozená“ (a proto i věčná) a je na ně nahlíženo spíše jako na objev, kterým však podle mého jednoduše nejsou.

Problém je, že lidská práva, která by měla platit globálně, nejsou v určitých případech slučitelná s občanskými právy, která platí lokálně. Jak se říká: „košile bližší než kabát“. Osobně si myslím, že důležitější jsou právě občanská práva, protože ve snaze spasit svět může jeden snadno přijít třeba i o střechu nad hlavou. Důkazem je aktuální migrační vlna, kdy velké množství lidí nelegálně překračuje hranice (občanská práva), aby se poté mohli legálně dožadovat svých lidských práv – je to snad malé zlo pro větší dobro? Není tedy problém lidská práva deklarovat, ale skutečně je prosazovat v praxi. Stačí si představit, že hranice ČR (10 milionů obyvatel) překročí „jen“ všichni Egypťané (82 milionů obyvatel), protože se začnou domnívat, že se v jejich vlasti těchto práv prostě nemohou domoci.

Nechci rozhodně působit jako „nelida“. Pomáhat ostatním a nemyslet jen na sebe je jednou z věcí, která dělá skutečně člověka člověkem. Jenže všechno dobré, co se přehání, nakonec vyústí ve svůj vlastní opak. Přílišná šetrnost se obrátí v lakomství, dlouhodobě podávaný lék se stane drogou, přehnaný sportovní výkon místo ke zdraví vede ke kolapsu, atd. A podobně to vidím s lidskými právy. Jako inspirace a vzor pro všechny státy světa (tak, aby k nim samy dospěly, protože přece „příklady táhnou“) jsou skvělá, ovšem jako povinně ordinovaný model vyžadovaný někým, kdo však nemá sílu a prostředky ho sám celosvětově prosadit … to už je trochu problém.

Níže ještě několik poutavých odstavců k tomuto tématu ze skvělé knihy Stanislava Komárka Evropa na rozcestí, kterou rozhodně doporučuji přečíst:

LIDSKÁ PRÁVA A LIDSKÁ ROVNOST: Je dobře připomenout, že koncepce lidských práv euroatlantské kultury je „sociální konstrukt“ jako mnohé jiné (očistec, džihád, společnost s ručením omezeným, karma), tím, že je však všeobecně přijímán a zaručuje při svém dodržování kooperaci a snášenlivost ve velkých a heterogenních celcích, má v praxi mnohem větší význam než mnohé věci „hmatatelně“ existující (olše, meteorit, kocour, jezero). Tento vznik „imaginárního řádu“ popisuje velmi detailně Harari, 2012, na příkladu americké Deklarace nezávislosti a Chamurappiho zákoníku - v obou případech se deklarovaný stav chápe jako „přirozený“ a Bohem či bohy chtěný. „Přepisuje“ zde pasáž z Deklarace o lidské rovnosti do jazyka dnešní biologie a poukazuje na původně křesťanský původ celé koncepce sice uznávané jako „článek víry“, už ale bez příslušného tradičního kořene (blíže v kapitole Křesťanství bez křesťanství). Vezmeme-li představu lidské rovnosti doslovněji nežli rovnost před Bohem či před zákonem, jsme u představy stejnosti. Stejní ovšem lidé na první pohled nejsou - co do postav, podob, povah, nadání, osudů, a to ani uvnitř jedné populace (ba ani jedné vesnice), neřkuli v rámci celého světa. Je pouze stejnost podmínkou rovnosti? Není tato představa nebezpečným zárodkem nějakého nového rozřaďování, až se ukáže, jako že se při bližším pohledu ukázat musí, že lidé stejní nejsou? Aby tato iluze byla vůbec udržitelná, je nutno hlásat naprostou nicotnost dědičných komponent lidského osudu a naprostou nadřazenost role výchovy, což vidí jako omyl každý, kdo se s lidmi setkával i jinak než na stránkách sociologických a sociálněinženýrských manifestů. Totéž platí pro povinnou „neexistenci“ rozdílů mezi pohlavími (blíže Komárek, 2012). Ten, kdo je potom jiný, než stanoví ideální předpis, řekněme hloupý, či po staru řečeno „chudý duchem“, je pak nutně chápán (a sebe samého posléze také tak pochopí) jako oběť nějaké křivdy a šizení, což mu musí být kompenzováno, nejlépe udělením univerzitního diplomu a dorovnáním příjmů s jeho šťastnějšími kolegy - není třeba zdůrazňovat, že pro jakoukoli meritokratickou společnost je tento náhled hrobem. Tato z empirického hlediska „zbožná lež“ současného světa (zcela podobná je ovšem třeba také presumpce neviny při soudních procesech) se pokouší udržet mírné a vstřícné zacházení s lidmi v sekularizované společnosti, kde představa, že každý člověk byl stvořen k obrazu Božímu, je čímsi antikvovaně směšným (Harari, 2012, správně říká, že „imaginární řád“ není ani zlovolná konspirace, ani zbytečná iluze, ale způsob, jak zajistit zdárnou spolupráci velkého společenství). Paradoxně se lidská důstojnost na ničem jiném než na „náboženském předsudku“ zakládat nemůže a takto ji vlastně, byť nepřiznaně, západní společnosti podnes chápou (blíže Harari, 2012). Islámská verze této představy je velmi podobná, s tím rozdílem, že je dosud v každodennosti žita - islám nikdy neznal rasismus evropského typu, snad jen vztahy mezi muslimy a jinověrci čímsi připomínají vztahy mezi straníky a nestraníky za minulého režimu u nás. Božskými úradky je pak vysvětlovaná i lidská rozdílnost – proč Alláh nadělil Ahmedovi to a Mehmedovi ono, je jeho záležitostí a jistě věděl co dělá. I v křesťanské Evropě bylo tradičně zvykem chápat na-dání (vizme už tu etymologii) jako dar od Boha, o nějž je třeba pečovat, rozvíjet jej a jímž se nesluší drze vypínat nad jiné (podobně byly i děti chápány jako „zapůjčené“ či svěřené k výchově, nikoli jako něco, co je bytostně „naše“ a čím se můžeme plni pýchy vychloubat - paradoxně až všeobjímající současný stát si na ně činí nároky podobné oněm božským). Nevidíme-li žádného podstatného empirického rozdílu mezi lidmi a zvířaty (a tak moc jich k vidění opravdu není) a pokud zároveň věříme, že se zvířaty můžeme svobodně a beztrestně činit cokoliv, otvírala by se v zacházení s lidmi, kteří se od našeho ideálu nějak liší - a to se při bližším pohledu liší skoro všichni -, brána naprosto k čemukoli. Nebylo by z naší podobnosti se zvířaty lépe vyvodit šetrnější modus v zacházení s nimi? Je-li totiž člověk stvořen k obrazu Všemohoucího, nepochybně bude v nějakém smyslu vrabec taky, byť tato myšlenka není v evropských kontextech obvyklá (Drewermann, 1990). Buddhistická a hinduistická tradice vidí v aktuální „vrženosti“ jednoho každého člověka plod skutků jeho minulých životů, tudíž něco, co je plně zasloužené (jednomu britskému hinduistovi vynesl takovýto výrok v televizi soudní pronásledování ze strany svazů postižených). Čínská tradice navíc operuje s kategorií lidskosti (žen), která člověka, jinak podvrženého kosmickým procesům stejně jako jiná živá i neživá jsoucna, od nich odlišuje a zavazuje ke kultivovanému a zdvořilému jednání.

Nový web:

Facebook Twitter Google plus