Blog

Dva zenové příběhy - část III.

Pro třetí zamyšlení jsem vybral opět dva ZENové příběhy z knížky Moudrosti a příběhy Zenu od Marco Aldingera.

Str 92: Japonský představený kláštera vidí svou ženu, jak pláče v čajové kuchyni. "Proč jsi tak smutná?" ptá se starostlivě. "Protože jsou všechny věci tak pomíjivé," odpoví žena. "To musíš být zkrátka tvrdší," poučuje ji zenový mistr, "a musíš si zvyknout na to, že všechno na tomto světě se ubírá cestou pomíjivosti." Najednou žena z rukávu kimona vytáhne hrst porcelánových střepů, dá je svému muži pod nos a řekne mu "Tvůj oblíbený šálek na čaj právě vykročil na cestu pomíjivosti..."

… úsměvný příběh o tom, jak se pomíjivost dotýká i všednodenních věcí. Každý tuší, že je samozřejmě velký rozdíl v tom, jestli nás v životě opouští čajový šálek nebo někdo blízký a milovaný. Na duhou stranu princip je stejný. Vše na tomto světě je již od samého zrodu odsouzeno k zániku. Ať už je to antická stavba, vzrostlý strom nebo krása a síla mladého těla. Člověk s tímto vědomím může propadnout okamžité depresi nebo také strávit celý život usilovnou a marnou snahou vzdorovat tomu, co je nakonec stejně nevyhnutelné. Myslím však, že je lepší žít klidný a smířený život a radovat se skromně z každého dne, kdy ještě "nevyhnutelný konec" čehokoli nepřišel.

Str 116: Jeden muž se rozhodl, že založí květinovou zahradu. Zryl půdu a zasel semena mnoha krásných květin. Když však semena vzešla, naplnila se zahrada nejen květinami, ale i množstvím pampelišek. Ať dělal muž co dělal, všemi možnými radami se řídil, nepodařilo se mu pampelišky vyhubit. Nakonec se obrátil na zenového mistra, který byl zároveň mistrem zahradnického umění. Ten mu navrhl celou řadu opatření, ale muž to všechno už dávno vyzkoušel. Nějakou dobu oba muži mlčeli, a pak mistr řekl: "No tak ti navrhnu, aby ses naučil mít rád pampelišky."

"Kde je očekávání, tam je i zklamání" praví jeden z citovaných životních postřehů, který výborně ilustruje tento zenový příběh. Zkusím pár paralel z běžného života: Drahá a plánovaná dovolená může být deštivá, v obchodě mají večer nakonec jen tvrdý chleba a děti místo radosti přijdou s tím, že rozbily sousedovi okno. Co s tím? Když situaci správně přijmete, můžete být nakonec rádi, že poznáte blíže vašeho souseda, kterého jste zdravili jen zpovzdálí. Zjistíte také, že z tvrdého chleba je možné udělat vynikající topinky a konečně také, že si s partnerem nakonec užijete více soukromí, než kdybyste chodili celý den po památkách a spálili si při tom ramena. Jinak řečeno, můžeme být všichni celý život nešťastní proto, že svět není takový, jaký bychom jej chtěli mít – a nebo naopak, můžeme se naučit mít jej rádi takový, jaký je, i když se nám často nelíbí.

2013 / autor: Lukáš Berta

Facebook Twitter Google plus